pátek 14. července 2017

Kosmonaut z Čech

O této knize se v poslední době mluví hodně. Přeci jen, kniha českého autora, která nejprve vyšla v angličtině, získala dobré recenze a teď vychází i v češtině. Přiznávám, zpočátku jsem byla skeptická, jestli si něco takového vůbec chci přečíst. To víte, marketing a můj mírný odpor vůči knihám, co se líbí všem a prostě neuvěřitelně letí, takže je pak čtou i ti, co jinak nečtou. Nakonec jsem odolala, protože ono to ve výsledku neznělo nijak špatně. Sci-fi, k tomu jednou přirovnané k mému oblíbenému seriálu Kosmo, stejně i fakt, že české autory nečtu příliš často a je to škoda.

Hned na začátku jsem pochopila, že čtu něco jiného, než jsem očekávala. Kvůli tomu, co jsem o té knize četla (i když se přiznávám, na knihy, co se chystám, někdy nečtu celé recenze a preferuji pouze kratší útržky a diskuze), jsem očekávala sci-fi. Trochu satiru, něco vtipného. Nějaké narážky na náš národ, na historii či něco takového.

Dostala jsem něco jiného, ale rozhodně to neznamená, že by to jiné bylo horší. Jaroslav Kalfař sice napsal knihu, která obsahuje kosmonauta, vesmírnou loď - Jan Hus 1, mimochodem - a výlet ke hvězdám, ale osobně pochybuji, že bych ji sama nazvala sci-fi. Vlastně je to taková ta kniha, kterou bych raději nijak nezařadila. Škatulkování a extra řazení do nejrůznějších žánrů by jí prostě neslušelo a ani si to nezaslouží.

Jakub Procházka je vědec. Odborník na kosmický prach, který si plní svůj dávný dětský sen, když je vyslán do vesmíru, aby odhalil záhady obklopující podivné mračno, jež se náhle zjevilo v naší Sluneční soustavě. Pokusy poslat sondy selhaly a celý svět se přetahuje o prvenství v tom, kdo tam jako první pošle člověka. A kdo jiný by to měl být než malá země v samém středu Evropy, ne?

Zhruba tohle jsem věděla, když jsem se do knížky pouštěla. Máte hrdinu, zápletku pro to, proč ho musíte pustit do hlubin vesmíru a celkově z toho kouká zajímavé sci-fi. Jenže touto zápletkou to rozhodně nekončí a postupně mi přišlo, že čím dál tím více ustupovala do pozadí. Kniha totiž zabíhala dál - do minulosti Jakuba, ale s tím i do minulosti našeho národa. Události okolo Sametové revoluce i následná devadesátá léta - to vše Jakuba velmi postihlo a i do vesmíru si nesl břímě toho, že jeho otec byl příslušník StB. Kromě minulosti se další linie dotýkala přítomnosti - jeho vztahu s jeho ženou, jejich odloučení. 

"Drž se plánů. Co jsi chtěl dělat po tom hovoru? Večeřet?"
"Vyhonit si ho a číst."
"Aha, no, úplně všechno zas vědět nemusím, ale prostě se drž svýho programu. Zachovej si čistou hlavu."
"O to já nestojím." 

Upřímně, bylo toho hodně, a tak se ani nelze divit, že ta sci-fi linie postupně ustupovala. A abych byla upřímná, i když jsem se na ni těšila nejvíce, líbila si mi nejméně. Osobně jsem zvyklá na větší odbornost, na snad i lepší znalost kosmických reálií. Nejsem žádný expert, samozřejmě, ale když máte za přítele někoho, kdo by se do vesmíru rád podíval a sami se zajímáte o fyziku, něco pochytíte. Na druhou stranu, chápu, že pro takový román, jako je tento, je prostě výhodnější propašovat na palubu kosmické lodi alkohol, i když v realitě, kdy počítáte každý gram nákladu, je to trochu nereálné. Stejně jako fakt, že tam nutně musíte poslat vědce, který trpí zvláštní klaustrofobií. (Ne, vážně to můžete vyhodnotit na zemi, můžete tam poslat někoho, kdo tam aspoň nebude zvracet.) Co mě pak dostalo asi nejvíce, bylo tvrzení, že prostředek pro podporu dýchání (co dodává kyslík a odsává CO2) na této lodi odsává kysličník uhelnatý (což ale mohlo být jen chybou překladu, jak ví každý, kdo se aspoň trochu potýkal s anglickým názvoslovím). Vím, jedná se o pitomosti a normální člověk je asi nepostřehne, ale mě rušily. I když se nejedná o jediný smysl knihy, vadilo mi to a lehce dráždilo. 

Mnohem lépe na mě působilo propojení s minulostí. Občasná retrospektiva, návraty do dětství - bylo to milé, i když postupně víc a víc smutné, ale mělo to zajímavé kouzlo. Pro mě se to ze sci-fi skutečně díky tomu posunulo někam jinam a díky tomu dostala prostor i historie naší země (což asi ocení čtenáři z jiných zemí, kterým bylo postupně vysvětleno, proč se ta loď vlastně jmenuje Jan Hus). I když jsem se občas setkala s tím, že se jedná i o parodii, že si zde utahujeme z vlastního národa, nějak moc jsem to necítila (některé věci možná beru jako automatické, když popisujete náš národ) a ani mi to nepřišlo příliš humorné - snad až na úplný počátek. 

Narovnal jsem se, odkašlal si. Roztřesenou ruku jsem si opřel o koleno; nečekaná budoucnost, kterou mi tenhle cizí člověk právě nabídl, na mě dolehla plnou vahou. Hlasem hlubším než obvykle, jak to odpovídalo závažnosti chvíle, jsem pronesl: "No do prdele."

Jenže humor se postupně vytratil a nastoupily vážnější záležitosti. Trable s manželkou, jeho vlastní osobnost, spojení s minulostí, které sotva kdy zcela dokonale přestřihnete. Mělo to svůj hlubší, zajímavý smysl. Mělo to něco, co ne každá nová kniha. Nějaký duch starších knih, alespoň mi to tak připadalo - vědomí, že se vám to sice místy nelíbí, ale i tak se vám to zatraceně líbí. 

Upřímně, líbilo se mi to. Nebylo to dokonalé, občas jsem se rozčilovala a bylo to první kniha, kvůli které jsem se kdy odhodlala napsat do nakladatelství. Ale líbilo se mi to. Má to své vlastní kouzlo, něco, co ve vás přetrvá i po dočtení, a vy víte, že se k té knize jednou vrátíte a přečtete ji znovu. A patrně to už bude lepší, protože od toho budete očekávat přesně to, co to je. Dobrou knihu.

Četli jste Kosmonauta? Líbil se vám? Nebo vás moc nezaujal? A co vůbec vy a sci-fi? Preferujete něco, co je skutečně přesné a odborné, nebo spíše lehce mystické?

neděle 9. července 2017

Jak to vypadá u mě v knihovně

Už delší dobu jsem chtěla sepsat článek - nebo spíše fotočlánek - o tom, jak to vypadá u mě v knihovně. Tak trochu se i pochlubit tím, co se mi v policích nastřádalo, protože upřímně, není to tak dávno, co jsem žádnou knihovnu neměla.
Svůj vlastní pokoj mám totiž až od třetího ročníku na střední - respektive, prázdnin před ním. Přestupovala jsem na jinou školu, což znamenalo, že budu vstávat v pět hodin ráno, a rodiče uznali, že je trochu nesmysl mít pokoj s mou mladší sestrou. Která navíc na rozdíl ode mě o víkendech spí do dvanácti, zatímco já vstávám v sedm. Místo bylo a já dostala svůj pokoj - a s ním i dost místa na knihy, které se mi předtím tísnily ve skříni a v jedné poličce nad postelí, u které jsem se už obávala, že mi jednou v noci spadne na hlavu.

A dnes? Nu, k osmnáctinám jsem dostala novou knihovnu, protože jsem potřebovala víc a víc místa. Naštěstí teď žádné problémy s místem nemám - jak sami uvidíte - a kdyby něco, stále dokážu knihy přerovnat, abych jich tam dostala více (hach, za jak dlouho to budu muset udělat?).

Zpátky ke stěhování - i když to není tak dávno, zdá se mi to jako celá věčnost. Ta doba, kdy jsem chodila na jiný gympl, kdy jsem měla pokoj se sestrou, kdy jsem byla ze školy věčně zdeptaná... No, konec vzpomínkového okénka. Rozhodně, nedostala jsem nový nábytek, spíše jsme se s mamkou pustily do toho, abychom trochu upravily stávající nábytek v místnosti - starou obývací stěnu z bytelného dřeva, u které jsme tušily, že by ji táta jen nerad vyhazoval. Což mimo jiné znamenalo, že jsem si mohla splnit svůj dávný sen a mít fialovo-bílý nábytek! A také strašně moc místa, upřímně.

(Nejsem fanouškem obřích fotek v článcích. Pokud se chcete podívat na nějakou blíže, klikněte na ní.)

Všude mám knihy. Ale to se prostě občas stává. Když jste knihomol. Navíc na tom nejsem tak hrozně jako moje mamka. Ta sice tolik nečte, ale knih má mnohem, mnohem více. 

Horní poličku zabírají anglické knihy, především pak Harry Potter. A Doctor Who. A také jsou tam dvě knihy české (Marťan a Jonathan Strange a pan Norrell), protože je mám současně i v angličtině - přičemž obě jsem zatím četla jen v češtině, ale snad to brzy napravím. Dolní poličku pak také zabírá Potter - tentokrát v češtině v mém nesourodém vydání, které jsem postupně sbírala po antikvariátech. Pak také jedna parodie na Pottera, Hobit, Hořká setba, co čeká na vydání třetího dílu, dvě knížky od Gaimana - obě boží; potom Lhář, což je skvělá série s Lokim, Hunger Games, krátká knížka od George R.R. Martina a dva díly Kronik Královraha, kde nutně také potřebuji třetí díl. 

Prostřední část mé knihovny, kdy je pěkně vidět, že jsem prcek - a proto jsou v té horní polici knihy, které jsem buď ještě nečetla, ale nespěchám na ně, nebo četla, ale příliš mě nezaujaly. (Nebo jsou moc vysoké, to je případ Sherlocka.) Také je tam pár kousků, které jsem někde zadarmo získala, ať jako doplněk na Světě knihy či z tomboly na plese. (A prostě se k tomu nedohrabala.) Mimochodem, Reportáž psaná na oprátce má sice skvělý název, ale je strašná. (Aneb když to čtete a nevíte, že autorem je zanícený komunista. Dobře, poznala jsem to tak na druhé stránce.
Další polička je plná fantasy a sci-fi - pár knih z edice Pevnost, Kroniky Hagena von Stein, které jsem zatím nedočetla, neboť mě druhý díl příliš neoslovil. A Noční běžci, milá fantasy série, kterou vřele doporučím. 

Třetí polička je už oblíbenější. Už je tady zas je skvělá kniha. Jako zabít ptáčka mě příliš nezaujalo a na Bratři Karamazovi se teprve chystám. Pak tam sídlí Mlčení jehňátek, Wolfe Brothers od Zusaka - třetí díl chybí, i když vyšel, ale chystám se na něj! Pak Zibura, detektivky od Rowlingové a dvojjazyčný Sherlock Holmes. A Kafe v pět, sbírka povídek, kterou jsem i s věnováním obdržela od Yim, co tam má i svojí povídku. 

Gramofon jsem podědila po babičce. A desky taky, i když tohle je jen malý výběr z toho, co doma máme. Vážně, máme toho hromadu - já si vybrala jen to, co se mi líbí a co si občas poslechnu. 

Na závěr trochu YA. Stmívání, na které jsem kdysi šíleně ujížděla (ale začala díky němu psát fanfikce), Half Bad, což není špatné, Inkarceron, který mě kdysi dost chytl, Selekce, co se mi vůbec nelíbila, ale líbila se sestře, co jinak nečte. Fangirl mě hodně bavila a Anna krví oděná také. Obecně YA až tak nemusím - občas se najde výjimka, ale nevyhledávám to. A třeba u fantasy YA se dvakrát rozmýšlím, jestli si to přečtu - i když je pravda, že fantasy takto označené, co vychází u Hosta, mě baví. 

Z první fotky jste si možná všimli, že u gramofonu mám zastrčené Milénium. To jsem ještě neměla novou knihovnu a neměla kam jinam ho strčit, a pak už tam takhle zůstalo. Zatím jsem četla jen první dva díly, na třetí se chystám, protože je to vážně fajn. Ale na čtvrtý už ne, neboť upřímně nemám ráda, když série dopisuje někdo jiný. 

Tohle je tolik opěvovaná nová knihovna. (I když ji mám už přes rok, ale asi jí to zůstane.) V horní poličce se nachází převážně klasika - většinou starší výtisky, buď z rodinné knihovny nebo porůznu z antikvariátů. A úplně vpravo pak mám svoji soukromou sbírku Shakespeara

Další dvě poličky jsou hodně sériové. Tak třeba kompletní Zaklínač. Pak fantasy od Hostu - Kostičas, Stín krkavce, Havraní kruhy, Jiskra v popelu. Na podzim budu řešit problém, neboť v těchto sériích vyjdou tři nové knihy. Budu je muset někam přestěhovat, co se dá dělat. Trochu níže je pak Píseň ledu a ohně - všech pět dílů, co zatím vyšlo. Vypadají skvěle, jen jsem trochu smutná z toho, že až vyjde šestý, bude vypadat jinak. Proč. Pak je tam Stopařův průvodce - ne komplet, postupně sbírám to nové ilustrované vydání (které je neskutečně boží). Pak první díl Metra a Démon z East Endu, zajímavé české fantasy. 

Na poslední knižní poličce pak mám jednak omalovánky a kuchařky, pak obal na knihu, co jsem dostala od sestry k Vánocům, a pak odborné knihy. Trochu populárně-naučné četby, ale i první díl Feynmanových přednášek. Všechny tři díly máme dohromady s přítelem, zbylé dva má ale aktuálně on - a stejně je na podzim všechny tři přestěhujeme na kolej, protože se z nich dobře učí. Pak tam mám taky jaderňácký časopis Corpus Omne (bohužel bez posledního dílu) a různé brožury, které jsem různě sesbírala. Různé letáky, sborník z konference, přednášky z Jaderné maturity - takové ty věci, které se mohou jednou hodit a jsou nanejvýš zajímavé. 
Závěrem deka na čtení (je skvělá, jen po ní občas kloužu) a kytičkový obal na noťas. Ten mám od mamky, respektive, máme ho tak na půl - navíc jsem si už pořídila batoh, do kterého se mi vejde i noťas, tak nemusím tahat druhou brašnu. 

I když je tenhle článek šíleně dlouhý (kecám a mám velké fotky), i tak mám pocit, že těch knížek mám pořád málo. Na druhou stranu, až se budu stěhovat od rodičů, budu toho mít alespoň méně na tahání - a pak si můžu udělat obří knihovnu, že? (Aneb můj sen mít knihovnu jako celý pokoj, kdo by to nebral?)

Rádi se kocháte cizími knihovničkami? Nebo se chlubíte i sami? A máte knihy nějak zajímavě seřazené, nebo se řídíte heslem - série k sobě a ať se to tam vejde a vypadá to hezky? :)

středa 5. července 2017

Plíseň

Jak možná víte, mám v oblibě série. Většinou se pouštím až do těch ukončených, ale v minulém roce jsem udělala několik výjimek a mimo jiné přečetla Ódinovo dítě. První díl Havraních kruhů vypadal zajímavě - fantasy, severská mytologie, zajímavý příběh, dobré recenze. A když jsem se do toho pustila, zjistila jsem, že jsem skutečně neudělala chybu. Líbilo se mi to a napjatě očekávala druhý díl, který skutečně vyšel. Vcelku nedávno, ale upřímně, i tak mi trvalo, než jsem se k němu dostala. (Poznámka: Třetí díl by měl vyjít už letos na podzim!)

Na Plíseň jsem se vážně těšila. Je ale pravda, že hned zpočátku mé nadšení trochu ochladlo, když jsem narazila na první recenzi - ta zrovna příliš pozitivně nevyhlížela. Ale co. Zakázala jsem si číst recenze, a když jsem konečně pokořila Valhalu, trochu skeptická jsem se do ní pustila.

"Všichni vědí, co činí. Otázka zní, jestli s tím jsou schopni žít nebo ne."

Na rozdíl od prvního dílu, kdy vás Siri Pettersen zavedla do svého vlastního fantasy světa, se tentokrát vydáte do světa, který je nám velmi dobře znám. Do Anglie, do Yorku, do severských zemí, do Benátek... Hirka se totiž vydává na zcela nové dobrodružství - na něco, po čem svým způsobem dlouho toužila. Postupně je ale konfrontována s krutou realitou - s tím, že ani v našem světě není vše růžové a ona rozhodně není v bezpečí. Její příběh je, velmi upřímně, dost napínavý. 

Přišlo mi, že se tam pořád něco děje. Jedna událost střídá druhou a vy vlastně nemáte moc šanci se nějak pořádně začít bát. Upřímně mi to přišlo možná až příliš rychlé, příliš krátké (druhý díl je také oproti prvnímu o něco tenčí), ale stejně tak ani úplně nevím, zda je něco takového špatné. Možná až na to, že mi i kvůli tomu Hirčino cestování mezi jednotlivými zeměmi přišlo rychlé a prakticky nepopsané. Autorka se zjevně nesoustředila na hlavní linku, na hlavní postavy a to okolo nějak uplynulo. Rozhodně jsem se u knihy nenudila, jak jsem se trochu bála - po přečtení té zmíněné recenze. 

Nebylo to ale jen o Hirce - část knihy se stále odehrávala v Ymslandě, konkrétně okolo Rimeho, který má také svých starostí dost. Politika, intriky - takové ty známé věci z prvního dílu. 

Musím ale uznat, že místy to bylo dost šokující. Prostě některé věci jsem absolutně nečekala - a ve výsledku se jednalo spíše o příjemná překvapení, která to celá dotvořila do něčeho krásného. Chvílemi se sice zdálo, že snad autorka sáhne po nějakém klišé, ale pak se vše změnilo. Dostalo to nový nádech, nová fakta. Protože tento druhý - jako mnoho druhých dílů - byl hodně o informacích. O vysvětlování, na které v úvodním prvním díle nebyl čas, ale čtenář je potřebuje znát předtím, než se pustí do finále. Nicméně Plíseň nebyla jen o tom, že by připravovala půdu pro něco většího. Sama o sobě byla akční, zajímavá. Svým zasazením do našeho světa dostala úplně jiný nádech, ale nečekejte nějaké silné urban fantasy - spíše se jen postavy z jiného světa přesunuly do druhého, se kterým se musili sžít. Museli se naučit jazyk, trochu se popasovat s absencí síly.

Podívala se na otce. Uchopil opěradlo lavice před sebou a zíral na obraz, jako by čekal na odpověď, která nepřicházela. Položila mu ruku na záda. "Otče Brody, jsem si naprosto jistá, že se jedná o úplně obyčejného holuba." 

Uznávám, nebylo to dokonalé. Občas jsem se sama sebe ptala, jak je možné, že Hirka tak rychle porozuměla neznámému jazyku včetně abstraktních pojmů, když neměla k dispozici žádný slovník ani překladatele. Že se nikdo nezajímal, když se objevila zcela neznámá, mladistvá dívka. O rychlém cestování jsem se už zmiňovala. Nicméně je to možná způsobené spíše tím, že jsem trochu hnidopich. Rozhodně to ale neruší a lze to pochopit. Pro takovou fantasy existují důležitější věci. 

Shrnu-li to, bylo to vážně dobré čtení. Nechci to srovnávat s prvním dílem, neboť osobně série raději hodnotím vcelku než po jednotlivých dílech. Rozhodně mě to bavilo a zabavilo na několik večerů. A i když se mi zdálo, že to uběhlo až příliš rychle, jednalo se o milé znovushledání s Hirkou i Rimem. Teď mi nezbývá jen čekat na poslední díl. 

Četli jste Ódinovo dítě? A Plíseň? Nebo se na to teprve chystáte? 

pátek 30. června 2017

Měsíční čtení #Červen

Trochu se mi nechce věřit, že už sem na blog dávám druhé měsíční shrnutí. V duchu jsem se obávala toho, že mi nevydrží ani jeden a teď se blíží třetí a pořád to funguje. A to je přeci jen super. (Dobře, i když ty události, kterých se nejvíce obávám, ještě nenastaly. Jako můj nástup na vysokou.)

Červen byl první měsíc mých prázdnin. Začala jsem chodit na novou brigádu, oslavila devatenácté narozeniny. Užívám si zaslouženého volna a upřímně, snažím se dělat vše proto, aby mě jako mé skoro každé další prázdniny nezačaly nudit. Nicméně, je to za mnou a já mám pořád dost restů, i když musím uznat, že knižní nejsou (snad až na to, že jsem si stále nepořídila novou Temnářku). Abych tu ale nemluvila pouze o své osoba (to je účel jiných článků), vrhla bych se už na knihy, které jsem v červnu přečetla.

Na rozdíl od května se mi podařilo splnit mou osobní výzvu, která se týká cizojazyčných knih - každý měsíc alespoň jednu knihu v angličtinu a němčině. Anglicky jsem četla Animal Farm. Od Orwella jsem do té doby četla jen 1984 (a to také vcelku nedávno a česky), a tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Rozhodně to nebyla špatná volba. Ta knížka je sice děsivá a po dočtení se nebude cítit dvakrát nejlépe (zvlášť když se pak podíváte na aktuální volební preference), ale je to něco, co by si měl přečíst každý. Německy jsem přečetla 22 böhmische Legenden. Sbírka krátkých legend o zajímavých místech naší země - to vše psané jednoduše a srozumitelně, což je něco, co se svojí němčinou skutečně potřebuji. Bylo to milé a zajímavé, zvlášť když jsem osoba, co mnoho pověstí nezná. 

Pokračovala jsem také ve čtení Zeměplochy, kdy jsem přečetla další tři knížky. Těžké melodično, další kniha ze série o Smrťovi - upřímně, asi má nejoblíbenější. Smrtě zbožňuji - i když to zní divně - a i když jsou některá úmrtí smutná, on tomu svým chováním dodává takový... mírně vtipný nádech. A rozhodně pak víte, že vaše mrtvá postava je v dobrých rukou. Zajímavé časy mě zase přinesly zpět za Mrakoplašem. A do míst, kam zatím série nezavítala - na Vyvažovací kontinent, do domova Dvoukvítka. Do domova, který drahý Pratchett znovu zneužil k tomu, aby tak trochu zparodoval náš vlastní svět. Podobně tomu bylo i u Maškarády, kdy se čarodějky podívaly na operu. Vážně to stálo za to, a pokud jste Zeměplochu ještě nečetli, napravte to. Je to sice šíleně dlouhá série, ale samotné knížky jsou kratší a není problém přečíst jednu za den. Navíc jsou vtipné, boží a vůbec. 

Poslední knihou, kterou jsem přečetla, je Valhala, o které jsem už i psala. Technicky vzato se jedná o šest knih a ne o jednu (což mi docela zvyšuje počet přečtených knih), ale zase počet není vše. Bylo to skvělé čtení, a i když jsem s ní strávila prakticky celý měsíc, nebylo to nijak otravné ani zdlouhavé - spíše příjemné, občas trochu šílené a strašidelné, ale rozhodně dobré. Ostatně, i tak jsem o knížce psala v recenzi, a pokud si ji přečtete (a případně okomentujete) budu jen a jen ráda. 

Na konci měsíce jsem také začala číst Plíseň - pokračování Ódinova dítěte - ale ještě jsem ji nedočetla, a tak o tom až příště. Ještě dřív ale patrně zveřejním svůj čtecí seznam na červenec a srpen - mé letní plány, i když je pravda, že ne vždy se jich držím. Prostě občas na to nemám náladu, tak proč se tím trápit, když můžu číst mnoho jiných skvělých knih. :)

Co jste v červnu četli vy? A jak si vůbec užíváte tohoto krásného měsíce? :)

PS: Nově má můj blog i vlastní stránku na Facebooku. Za každý like budu ráda. :)

úterý 27. června 2017

Valhala

Občas se mi stane, že mi někdo doporučí knihu a já na to nezapomenu. Říkám občas - protože pokud si to někam nenapíšu, většinou se mi to vytratí z hlavy. Tuhle knihu jsem si ale nikam nepoznamenala, jen jsem o ní věděla - dokonce i to, že ji mají v naší knihovně. Tedy měli by mít, ale víte, jak to chodí. Teprve nedávno jsem si povšimla, že v polici s tituly z oblasti fantasy a sci-fi se ukrývá i podezřelý svazek s povědomým jménem. Nezaváhala jsem a knihu jsem si vypůjčila.
Jednalo se o Valhalu - souhrnné vydání šesti knih z pera Františka Novotného. To, že se jedná o celý šestidílný románový cyklus, poznáte na první pohled - tisíc stran, rozměr zhruba A4. Prostě kniha, kterou s sebou na výlety tahat nebudete (a když si budete číst venku a držet ji nad obličejem, za chvíli neucítíte ruce). 

Pokud se ale nenecháte odradit velikostí a délkou (ostatně, taky nemusíte hned sahat po této variantě a místo toho si opatřit samotný první díl: Dlouhý den Valhaly: Meče a prsten), dočkáte se zasloužené odměny v podobě příběhu, který vás jen tak nepustí. Dostanete se do spáru vyprávění o Valhale - o mytickém světě ze severské mytologie, potkáte Ódina i jeho protivníka Súrta, nemluvě o chytráckém Lokim, dracích, trpaslících a valkýrách. Do tohoto světa se propadnete spolu s rytířem von Gallwitzem, pilotem z první světové války, který je tam odnesen jako padlý hrdina. A jeho život smrtí rozhodně nekončí - nebo alespoň ne tou, která ho zastihla jako pilota německé armády. Nicméně příběh se netočí jen kolem soubojů dvojplošníků s draky nebo intrik severských bohů - postupně se děj přesouvá na zem, do reality, kde nacisté vyhráli druhou světovou válku. I přes to se ale potkáte s neuvěřitelným množstvím reálných historických postav - a důležité události se často odehrávají ve stejném čase jako ty z naší reality. 

To není možné, to není možné, vířilo mu v hlavě stále dokola. Není přece možné, aby existoval svět, kde národ, jenž zrodil Beethovena, Schillera a Kanta, vyhladil stovky milionů lidských bytostí jako oběť démonům. Ze světa přece nelze vyhnat Boha a ponechat jenom pekelné síly, aby mu vládly. A hlavně, není možné, aby jakýkoli svět vznikl z nočních můr. 

I když se kniha řadí do okruhu fantasy/sci-fi literatury, skrývá v sobě mnohem víc. Kromě zajímavého (ale zároveň děsivého) světa s fantastickými tvory ukrývá určitou autorovu filozofii a náhled na svět. A jak se u historických knih říká, že popisují dobu, ve které byly napsány, a ne tu, o které píší, i zde to platí. Na druhou stranu, i na tohle si počkáte - autor postupně odhaluje nitky osudů i intrik hlavních hrdinů, motá je dohromady, hraje si s časem. Hlavní hrdinové se postupně střídají, stejně jako tak úhly pohledů - jeden okamžik postupně uvidíte očima několika postav, občas potkáte někoho naprosto nového, vedlejší postavu, která vám najednou převypráví celý svůj životní příběh. 

Z jedněch toulek pak Váli donesl zbroj valkyrji, kterou vlastnoručně vyrobil v polní huti kdesi uprostřed vnitrozemských hor. Horní díl tvořily puklice, jež kryly ňadra. Byly opatřeny hroty a pospojované kovanými řetízky jak mezi sebou, tak vzadu na zádech. K ramínkům z černé kůže byly nanýtovány ocelové nárameníky, každý se třemi kovanými hřeby, směřujícími od šíje. Další řetízky propojovaly horní díl zbroje s dolním, který tvořil opasek z černé kůže, na němž jako skládaná sukénka byly zavěšeny železné pláty. Oděna v tuto zbroj pak Váliho, jehož všichni pokládali za dobrotivého a poněkud přitroublého Ódinova syna, bičovala důtkami nebo ocelovým prutem tak dlouho, dokud zkrvaven nepadl k jejím nohám a pak, na vrcholu extáze se nad ním rozkročila, aby ho triumfálně pomočila tímto aktem demonstrovala svoji absolutní moc.

Autor místy dost šokuje a několikrát mi přišlo, že kniha je zcela a naprosto šílená. Crazy. V dobrém slova smyslu. Občas netušíte, co se přesně stalo, co to sakra, ale vše se postupně objasní. Dojdete ke zdánlivé skutečnosti. I díky tomu vás to nebude nudit, protože je to místy zatraceně šílené. Občas také zvrhlé a úchylné - nicméně ne z toho důvodu, aby si autor zvedl čtenost či proto, aby to tam prostě bylo. Ono to tam patří a o to víc je to děsivé. Přesně to zapadá do autorova světa a nebýt určité krutosti, zvrhlostí a podobných záležitostí, nebylo by to ono. 

Celkový styl psaní je o něco náročnější, než je u podobných knih běžné - alespoň mi to tak přišlo a chvíli mi trvalo, než jsem si na něj zvykla. Nepovažuji to ale za nic špatného, spíše naopak. Delší popisy, cizí jazyky, neologismy... K tomu pak například výklady z Knihy proměn I-ťing, což je zas orákulum a příspěvek další mytologie. 

Pršelo a chladný vítr hnad dešťové kapky uličkou.
Wiener se cítil trapně a nevěděl, jak se rozloučit, mezi studenty matematiky příliš dívek nebylo.
O půl hlavy vyšší Cindy mu ušetřila rozpaky.
"Jestli máš doma koupelnu s teplou vodou, tak se s tebou vyspím," pravila prostě a zimomřivě se otřásla. "Máš snad svůj pokoj, ne?"
"Mám vlastní byt," vyhrkl.
Ježíši Kriste a generále Jacksone, kdyby ho tak slyšel a viděl Condon. Nebo kdokoli ze sanhedrinu.

Shrnout tuhle knihu je vážně těžké - také je to spíše jedna celá série - nicméně vězte, že i když je to čtení na delší dobu a sama jsem s ní strávila krásný červen, stojí to za to. Ta kniha má vše, co od zástupce fantasy literatury můžete čekat - draky, mytologii, propojení s reálným světem i filozofický přesah. Přesto vás nikdo nepřipraví o bitvy, o lásku, o smrt hlavních postav a neuvěřitelné dějové zvraty. Je to tlusté, je to dlouhé, občas vás to bude děsit, ale odměna, kterou za svou odvahu obdržíte, je skutečně krásná. A pokud si netroufáte rovnou na celou Valhalu, vždy můžete zkusit jen první díl - Dlouhý den Valhaly: Meče a prsten. (A na rozdíl ode mě pak v knihovně nebudete vracet několik jiných knih do polic, abyste to vůbec odtáhli domů.

Znáte Valhalu? Četli jste? Co na ní říkáte? :) 

PS: Nově má můj blog i vlastní stránku na Facebooku. Za každý like budu ráda. :)

čtvrtek 22. června 2017

Výletování: Karlštejn a Velká Amerika

Jak už jsem naznačila na sociálních sítích (nebo spíše přímo napsala), vyrazila jsem o víkendu s R. na výlet. Měla jsem volno na brigádě, neboť tento víkend jsem si už na začátku měsíce označila jako dny, kdy nemůžu - nevěděla jsem, jestli náhodou nepojedu na celostátní SOČku (a jak vidno, nejela... sice jsem postoupila do licitace a porota se tvářila, jako kdyby mě v tom celostátním také ráda viděla, ale co je to platné, když v licitaci nepostoupila z fyziky žádná práce). Nicméně, tohle k článku nepatří - mé naštvání z průběhu a struktury SOČ si můžu vybít v jiném článku, že. Rozhodli jsme se tedy vyrazit na výlet - první nápad byly Kladruby (hřebčín!), nicméně jsme zjistili, že dopravní spojení je poněkud mizerné... Nakonec jsme se rozhodli pro výlet na Karlštejn - a do blízkých lomů.
Je pravda, že jsem na začátku netušila, jak moc oblíbená trasa to je - dobře, u Karlštejna mě ta šílená fronta ani dopoledne nepřekvapila. Část cesty k lomům jsme pak šli s R. tak, že jsme sotva někoho potkali. Nicméně u Velké Ameriky zjistili, že těch lidí je tam vcelku dost - ne že by mi to vadilo, ale na několika místech jsou cestičky lemující lom skutečně úzké, nicméně se nejednalo o nic, co by se nedalo zvládnout (a v křoví jsem taky vyloženě neskončila).

Dovolím si toto dále nepsat jako holý popis cesty - taky jsme podstatnou část dne strávili ve vlaku, kdy jsme s R. oba četli Zeměplochu - ale spíše dojmy a fotky. (On by tu slohovku taky nikdo nečetl.)
Dopoledne bylo zataženo - ale hezky. Trochu foukalo, ale žádný déšť, před kterým mě rodiče strašili. Pro mě ideální počasí na výlet, protože jít někam ve vedru je to nejhorší, co vás může potkat.

Prohlídku Karlštejna jsme vynechali úmyslně - kombinace výše vstupného a dlouhých front. A také toho, že i když mám ráda historii, nikdy jsem prohlídky příliš nemusela. Sice se občas něco zajímavého dozvíte, ale osobně si to radši prohlédnu zvenku, a pak se vydám dál, na další výlet.



Z Karlštejna jsme šli do Mořiny - po silnici, ale při zpáteční cestě nám došlo, že jsme vlastně možná mohli zabočit a dostat se tam i tak. Na druhou stranu, nebylo to žádná vytížená trasa a luk a zeleně jsme si pak užili až až.

Zbožňuji vlčí máky. Vážně. (Akorát si pak vždy vzpomenu na jednu písničku, kde se zpívá: "Na francouzských pláních vlčí máky kvetou..." a je mi trochu smutno.)




Postupně jsme prošli okolo několika lomů - kromě Velké Ameriky (prostřední fotka), pak i okolo lomu Mexiko (třetí fotka) a Malé Ameriky. Pěkná procházka, navíc se odpoledne udělalo pěkně - občas vysvitlo sluníčko a s občasným větrem bylo skutečně příjemně. Jinak, jak velí cedule na první fotce - po celé trase jsou zábrany, které sice překonáte snadno, ale pro nás byla samotná výška dostatečným argumentem pro to, abychom k okraji nelezli. I tak je tam dost vyhlídek, ze kterých se pěkně pokocháte - a pak radši do bezpečí, když se třeba jako já bojíte výšek. 



Od lomu jsme zamířili zpět na Karlštejn, okolo Dubu sedmi bratří (taky vám ta pravá větev připomíná mrtvého jelena?) - k lomu se tak dostane i opačnou cestou, ale musím říci, že takhle nám to s přítelem vyhovovalo - a taky jsme se potřebovali dostat zpět na vlak.

A jak jste trávili víkend vy? :)

pondělí 19. června 2017

Pár tipů na letní čtení v angličtině

Blíží se léto - čas nových zkušeností, nových věcí, experimentů i neskutečné pohody. Máte více volného času - zvlášť pokud chodíte do školy - a můžete zkusit něco, na co byste jinak neměli čas. Třeba čtení v angličtině. Ať již poprvé, nebo poněkolikáté, čtení v cizím jazyce je něco skvělého - čtete a k tomu se zlepšujete. Pro mě osobně dost zábavná forma učení. :)
Často se ale setkávám s dotazy, co vlastně číst - především na začátečnické úrovni, ale občas i na ty vyšší, neboť inspirace není nikdy dost. Dovolila jsem si tedy napsat tento článek - několik tipů na knihy, které jsem v angličtině četla a které mě zaujaly. Snažila jsem se vybrat různé úrovně angličtiny i různé žánry, aby si každý mohl vybrat něco, co by mu sedlo. :)

Harry Potter je taková klasika, kterou věčně někdo doporučuje, pokud si chcete něco přečíst v angličtině. Má to ale několik háčků. Rozhodně to není věc, kterou byste měli začít, pokud jste ještě v angličtině nic nečetli. Zkuste nejdřív nějakou zjednodušenou četbu (pokud si nejste jistí, zkuste si přečíst kus Pottera a uvidíte). Potom, rozhodně se u něj hodí, pokud ho máte v češtině dobře načteného - alespoň co se týče různých pojmů. Možná si nezapamatujete, jak se anglicky řeknou všechna kouzelnická zvířata a podobně, ale dle situace díky načtení rychle pochopíte, o co vlastně jde. Doporučuji také jet od prvního dílu - i z jazykového hlediska mi přišel lehčí, než ten poslední. Nehledě na všechny ty termíny a přeložená jména.

Pokud chcete něco z fantasy, ale ne zrovna jednoduchého, můžete zkusit Armageddon Rag. Je to jedna z těch méně známých knih George R.R. Martina. Ve své době to byl neúspěch, co se týče ekonomické stránky, a tak se autor vydal na cestu psaní scénářů. Jinak je to ale zajímavá kniha, pochvalně se o ní vyjádřil i Stephen King. A upřímně trochu ujetá. Zajímavá hudební skupina, divoká 60. léta v Americe, temné fantasy, nějaká ta vražda... Nic pro začátečníky, ale za přečtení to stojí.

Sice nejsem milovnice Young Adult, ale i tak se občas něco z toho žánru přečtu. Třeba Aristotle and Dante Discover the Secrets of the Universe - milá kniha, s lehkým nádechem LGBT - ale nic hrozného. Přišlo mi to spíše dost milé, dojemné a zajímavé. Příběh o dospívání dvou kluků, kteří to nemají zrovna jednoduché. Je to smutné i veselé, ale věřím, že se vám to bude líbit. Že vás to pohltí a nepustí.

Hodně lidí chce v angličtině číst klasiku. Což není nic jednoduchého a rozhodně to nedoporučuji, pokud se čtením v cizím jazyce teprve začínáte. Je ale pravda, že není klasika jako klasika a i tady se najdou jednodušší výjimky. Třeba The Great Gatsby byla jedna z prvních knih, které jsem v angličtině četla. Přiznávám, nezaujala mě. Příliš se mi to nelíbilo, i když uznávám, že celková symbolika v knize je skvělá - ale jinak, ne. Na druhou stranu vím, že je to kniha, kterou mnoho lidí rádo má, a proto ji tady zmiňuji (ostatně, Utrpení mladého Werthera také hodně lidí chválí a pro mě to bylo utrpení největšího kalibru). Jednoduchý mi taky přišel Sherlock Holmes. Dostala jsem se k němu náhodou, kdy mi mamka koupila dvojjazyčné vydání - po chvíli čtení jsem zjistila, že originál je jednodušší než překlad (ten byl staršího data). Chvíli se sice možná budete potýkat s některými slovíčky, ale nejedná se o nic hrozného. Doyle píše srozumitelně, jednoduše a jde často přímo k věci - také je to detektivka, tam o ozdobné přívlastky nejde. 
Pokud chcete něco těžšího, zkuste Hemingwaye. Sama jsem si ho vzala jen zkoušku a naprosto mě ohromil. Jeho díla mi v originále přijdou mnohem lepší než v překladu. Více tam vyniká strohost, metoda ledovce, i pocity. Nějak jsem se v tom v češtině nenašla - i tak se ale jedná o skvělá díla - a angličtina tomu u mě dodala nový rozměr. 

Populárně-naučná literatura není často jednoduchá ani v češtině, a tak se tady skutečně jedná o kategorii pro ty, kteří nějaké zkušenosti mají - a k tomu se o danou problematiku zajímají. Alan Turing: The Enigma je životopis anglického matematika, který se významně podílel na prolomení nacistické šifry (či spíše porážky jejich šifrovacího stroje). Tento zakladatel moderní informatiky ale neměl osud válečného hrdiny - byl homosexuál a v padesátých letech byl za to stíhán. I proto se tato kniha od Andrewa Hodgese stala předlohou pro film Imitation Game, který vřele doporučuji. Je pravda, že některé věci si tvůrci dost přibarvili - ale i tak se jedná o pěkný snímek a jako bonus tam Turinga hraje Benedict Cumberbatch. 

Na závěr - sci-fi. V tomhle žánru mám sice mezery i v češtině, ale i tak po něm občas sáhnu i v angličtině. Přesněji řečeno, po knihách ze světa seriálu Doctor Who. Knihy to jsou veskrze jednoduché, odpočinkové - ideální pro procvičení angličtiny, zvlášť když postavy znáte z obrazovky. Doporučím například 12 Doctors, 12 Stories - sbírku povídek, kde každý Doctor má tu svou; Winner Takes All s Devátým Doctorem, Engines of War s Válečným a Silhouette s Dvanáctým. Je také pravda, že tyto knihy začaly vycházet i v češtině - upřímně ale nejsem dvakrát spokojená s překladem a rozhodně to není nic, co by se v originále nedalo zvládnout - zvlášť když seriál sledujete v originále/s titulky. :)

Upřímně doufám, že vás alespoň něco zaujalo. Čtení v angličtině rozhodně má smysl a sama jsem zdárný příklad toho, jak se člověku může díky čtení změnit přístup k cizímu jazyku. Postupně se učíte slovíčka, ale i gramatiku, větné konstrukce a podobné záležitosti. Vnímáte jazyk jinak než z učebnice a to formou, která může být neuvěřitelně zábavná a poutavá. :) Pokud vám to nepůjde, nevěšte hlavu. Vraťte se, zkuste něco lehčího, po čase to půjde samo. Nesnažte se vyhledávat každé neznámé slovíčko ve slovníku - spíše přemýšlejte nad kontextem a situací. Zpočátku je to boj, ale pak to stojí za to.

Čtete v angličtině? Máte nějaké tipy, co si určitě přečíst? :)

PS: Nově má můj blog i vlastní stránku na Facebooku. Za každý like budu ráda. :)