středa 5. července 2017

Plíseň

Jak možná víte, mám v oblibě série. Většinou se pouštím až do těch ukončených, ale v minulém roce jsem udělala několik výjimek a mimo jiné přečetla Ódinovo dítě. První díl Havraních kruhů vypadal zajímavě - fantasy, severská mytologie, zajímavý příběh, dobré recenze. A když jsem se do toho pustila, zjistila jsem, že jsem skutečně neudělala chybu. Líbilo se mi to a napjatě očekávala druhý díl, který skutečně vyšel. Vcelku nedávno, ale upřímně, i tak mi trvalo, než jsem se k němu dostala. (Poznámka: Třetí díl by měl vyjít už letos na podzim!)

Na Plíseň jsem se vážně těšila. Je ale pravda, že hned zpočátku mé nadšení trochu ochladlo, když jsem narazila na první recenzi - ta zrovna příliš pozitivně nevyhlížela. Ale co. Zakázala jsem si číst recenze, a když jsem konečně pokořila Valhalu, trochu skeptická jsem se do ní pustila.

"Všichni vědí, co činí. Otázka zní, jestli s tím jsou schopni žít nebo ne."

Na rozdíl od prvního dílu, kdy vás Siri Pettersen zavedla do svého vlastního fantasy světa, se tentokrát vydáte do světa, který je nám velmi dobře znám. Do Anglie, do Yorku, do severských zemí, do Benátek... Hirka se totiž vydává na zcela nové dobrodružství - na něco, po čem svým způsobem dlouho toužila. Postupně je ale konfrontována s krutou realitou - s tím, že ani v našem světě není vše růžové a ona rozhodně není v bezpečí. Její příběh je, velmi upřímně, dost napínavý. 

Přišlo mi, že se tam pořád něco děje. Jedna událost střídá druhou a vy vlastně nemáte moc šanci se nějak pořádně začít bát. Upřímně mi to přišlo možná až příliš rychlé, příliš krátké (druhý díl je také oproti prvnímu o něco tenčí), ale stejně tak ani úplně nevím, zda je něco takového špatné. Možná až na to, že mi i kvůli tomu Hirčino cestování mezi jednotlivými zeměmi přišlo rychlé a prakticky nepopsané. Autorka se zjevně nesoustředila na hlavní linku, na hlavní postavy a to okolo nějak uplynulo. Rozhodně jsem se u knihy nenudila, jak jsem se trochu bála - po přečtení té zmíněné recenze. 

Nebylo to ale jen o Hirce - část knihy se stále odehrávala v Ymslandě, konkrétně okolo Rimeho, který má také svých starostí dost. Politika, intriky - takové ty známé věci z prvního dílu. 

Musím ale uznat, že místy to bylo dost šokující. Prostě některé věci jsem absolutně nečekala - a ve výsledku se jednalo spíše o příjemná překvapení, která to celá dotvořila do něčeho krásného. Chvílemi se sice zdálo, že snad autorka sáhne po nějakém klišé, ale pak se vše změnilo. Dostalo to nový nádech, nová fakta. Protože tento druhý - jako mnoho druhých dílů - byl hodně o informacích. O vysvětlování, na které v úvodním prvním díle nebyl čas, ale čtenář je potřebuje znát předtím, než se pustí do finále. Nicméně Plíseň nebyla jen o tom, že by připravovala půdu pro něco většího. Sama o sobě byla akční, zajímavá. Svým zasazením do našeho světa dostala úplně jiný nádech, ale nečekejte nějaké silné urban fantasy - spíše se jen postavy z jiného světa přesunuly do druhého, se kterým se musili sžít. Museli se naučit jazyk, trochu se popasovat s absencí síly.

Podívala se na otce. Uchopil opěradlo lavice před sebou a zíral na obraz, jako by čekal na odpověď, která nepřicházela. Položila mu ruku na záda. "Otče Brody, jsem si naprosto jistá, že se jedná o úplně obyčejného holuba." 

Uznávám, nebylo to dokonalé. Občas jsem se sama sebe ptala, jak je možné, že Hirka tak rychle porozuměla neznámému jazyku včetně abstraktních pojmů, když neměla k dispozici žádný slovník ani překladatele. Že se nikdo nezajímal, když se objevila zcela neznámá, mladistvá dívka. O rychlém cestování jsem se už zmiňovala. Nicméně je to možná způsobené spíše tím, že jsem trochu hnidopich. Rozhodně to ale neruší a lze to pochopit. Pro takovou fantasy existují důležitější věci. 

Shrnu-li to, bylo to vážně dobré čtení. Nechci to srovnávat s prvním dílem, neboť osobně série raději hodnotím vcelku než po jednotlivých dílech. Rozhodně mě to bavilo a zabavilo na několik večerů. A i když se mi zdálo, že to uběhlo až příliš rychle, jednalo se o milé znovushledání s Hirkou i Rimem. Teď mi nezbývá jen čekat na poslední díl. 

Četli jste Ódinovo dítě? A Plíseň? Nebo se na to teprve chystáte? 

4 komentáře:

  1. Už mám rozečteno! :-) Ódinovo dítě se mi líbilo moc, k Plísni přistupuju trochu skepticky, taky jsem četla nějakou nepříliš nadšenou recenzi, ale tvoje recenze je celkem pozitivní, tak snad to bude dobrý :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já zpětně tu recenzi trochu nechápu, mám pocit, že jsem asi četla něco jiného. Ale každý má jiný vkus. :) Pak dej vědět, jak se líbila! :)

      Vymazat
  2. Teď jsi tomu dala! Četla jsem tolik negativních recenzí a ta tvá je teď docela pozitivní. Co si jako mám myslet?! :D Nicméně pokud se k této sérii náhodou někdy dostanu, jsem zvědavá, co na ni povím. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se to líbilo, co nadělám. :D Možná jak jsem zvyklá na jiné knížky (ehm, předtím Valhala), tak mi to vážně přišlo dost rychlé, že nechápu, že se u toho mohl někdo nudit. :D To jsem taky zvědavá! :)

      Vymazat