úterý 19. září 2017

Dva měsíce za kasou

V červnu a červenci byly často mé příspěvky propojeny s mou brigádou. Na tu jsem sice nechodila každý den, ale četnost mých směn byla poněkud náhodná, ale i tak si dovolím tvrdit, že to vcelku ovlivnilo mé první dva měsíce prázdnin. 

Měla bych ale začít od začátku. S tím, proč jsem vlastně šla na brigádu jako pokladní. Ten důvod je trochu vtipný - kromě výdělku - protože jsem už od ledna tušila, že se budu o prázdninách nudit. Odmaturuji v květnu, na vysokou jdu poslední týden v září, to jsou skoro čtyři měsíce volna... Pro někoho sen, pro mě až tak ne - přeci jen, už dřív jsem se nudila během tradičních letních prázdnin, v srpnu toužebně vyhlížela školu. Kromě toho, absence povinností a nutnosti někam zajít způsobila, že jsem toho udělala šíleně málo - snad s výjimkou doby, kdy jsem ještě jezdila na koních a chodila tedy do stáje. Logicky jsem skončila u toho, že bych si mohla najít brigádu - kromě té mé občasné, která ale má pro delší dobu alespoň pro mě několik nevýhod. A tak jsem hledala, ptala se... Od mamky jsem věděla, že několik jejich studentů dělá v různých supermarketech - a že z celkového srovnání vychází nejlépe Kaufland. Jako zálohu - a určitou jistotu - jsem si tam tedy hodila dotazník, trochu rozpačitá i z toho, jestli nebude vadit, že chci brigádu jen na dva měsíce... Mezitím ještě pro jistotu zkusila prodej zmrzliny, poštu,... 

Jenže jsem nic nesehnala - naproti tomu mi z Kauflandu zatelefonovali a brigádu jsem měla domluvenou ještě během května. Rodiče se sice nadšeně netvářili, ale tak co. Zkusit se má hodně věcí. 

Pokud by vás to někdy napadlo - když pokladní něco nejde načíst, rozhodně není vtipné říkat, že to je teda zadarmo. Říká to každý. Pořád. Takže za chvíli toho máte plné zuby. 

Víte, jsem introvert. Blbě slyším, nemám ráda hlučné prostředí, nerada mluvím, a tak jsem se toho trochu bála. Ale ve výsledku to šlo. Vážně.

Občas se dočtete o tom, jak je brigáda za kasou hrozná. Pravda, občas jsem vstávala o prázdninách docela brzo, abych tam byla už v sedm, občas jsem měla jen krátkou (tedy bez pauzy) směnu v tom největším návalu... Občas mě bolely nohy a byla jsem strašně ráda, že jsem doma, ale... Není to to nejhorší, upřímně. (Moje sestra už podruhé byla v kabelovně. Kromě toho, že vstávala ještě dřív, tak po příchodu šla maximálně spát. Já fungovala.) Jako jo, občas toho máte po několika dnech za sebou plné zuby, ale dá se to přežít. 

Navíc, upřímně řečeno, není to špatně placené - alespoň u nás na severu, kde kromě malého výběru brigád nemůžete očekávat extra peníze. Navíc po červnu všichni brigádníci dostali přidáno, protože kromě normálních pracovníků bojují supermarkety i o brigádníky. Nejsou lidi. (Na druhou stranu, neznamená to, že tam jste pořád.)

Kaufland má také několik obrovských výhod. Nemáte hmotnou odpovědnost za kasu (jo, pokud vám bude chybět větší částka, přijdete o brigádu, ale jinde to platíte vy). Jste jen na kase, nemusíte nikam lítat (s výjimkou něčeho menšího, jakože seberete košíky). Nemusíte si pamatovat žádné kódy - i když se to hodí. Vše máte hezky v obrázcích. Nemusíte jako idiot listovat někde mimo. A třeba osobně jsem narazila na skvělé vedoucí, což hraje velkou roli - pokud se budete o něco podobného ucházet, zeptejte se někoho, kdo tam dělá i na tohle.

Věděli jste, že v Kauflandu také některé věci prodávají se slušnou slevou, protože za chvíli jim končí datum spotřeby? Mají takové červené kódy. Které většinou nejdou načíst. Které jsou extrémně dlouhé. Které nemůžete namačkat, že jich máte x kusů. Musíte po jednom. A teď si představte, že k vám někdo přijde s plnou basou takto zlevněných piv. A ani jedno nejde načíst.

I tak se přiznám, že jednou mi to stačilo. Proč? Protože příští léto bych mohla dosáhnout na brigádu, která je lepší minimálně v tom, že ji mám v oboru. Což je pro mě docela důležité - praxe i zkušenosti se hodí. Není to ale o tom, že by vám tohle nic nedalo - naučíte se komunikovat. Pořád se usmívat, zdravit. Zkusit si to z té druhé strany. Jinak se přiznám, že jsem kupodivu neměla žádný konflikt. Možná mi ale pomohlo i to, že jsem se vážně usmívala a prostě vypadám mladší. Kluci, co tam byli také na brigádě, těch konfliktů zažili víc. Na druhou stranu, dá se to řešit. Zvlášť když máte v pohodě vedoucí a podaří se vám neztratit nervy.

Co vy a letní brigáda? Šli byste za kasu? Nebo máte štěstí na větší výběr? A jaká je vaše vysněná brigáda? :)


čtvrtek 14. září 2017

Sluha dvou pánů

Je tu září, s tím i nová kniha z My čteme. Tentokrát drama, což je pro mě skvělé. Proč? Protože většinou jen tvrdnu u prózy a do dramat se příliš nepouštím, držím se trochu zkrátka. Přesto když už tak učiním, nelituji toho. Sice krátké čtení, ale povětšinou nanejvýš zajímavé a poutavé, co víc si můžete přát? Je tedy pravda, že často končím u jistoty - tedy Shakespeara - ale tady jde vidět krásný vliv čtenářské skupiny. Protože jsem se pustila do Sluhy dvou pánů.

Upřímně, s touhle knihou mám taky takové zajímavé vzpomínky. Jak možná víte - nebo nevíte, není to až tak důležité - měnila jsem v průběhu střední školu. Po dvou letech jsem přešla na jiné gymnázium, což znamenalo především jiný styl výuky a jiné vyučující. Ale taky občas nějaká zajímavá překvapení. Třeba když jsme vyplňovali seznamy maturitní četby, zjistila jsem, že podezřele vysoké procento mých spolužáků tam má Sluhu dvou pánů. Zatímco já se se svým spolužákem, který se mnou absolvoval i studium na předchozí škole, držela Shakespeara a v jeho případě i Lakomce, tady ne. Ještě smutnější byl fakt, že my jsme si nebyli schopni vybavit, jestli jsme to vůbec brali - což není tak překvapivé, když vaše vyučující jen odříká skripta a prakticky vám neřekne nic zajímavého. Na rozdíl od té druhé, která vás seznámí s autorem, dílem, podělí se o drby, a pak třeba pustí film. (Ano, přestupu jsem vážně nelitovala a to výuka literatury nebyla hlavním důvodem.)

A tak mi tedy kouzlo Sluhy dvou pánů zůstalo ještě donedávna utajeno. Což byla škoda, jak jsem si uvědomila hned na počátku čtení. Komedie dell'arte, která byla dlouhou dobu jen šíleně abstraktní pojem. Prostě takové to slovníkové heslo, jež jste kdysi dávno použili v písemce, a pak jste si ho opakovali k maturitě. A taky je to důkaz, jak je mnohem lepší učit se literaturu, když k tomu ty knihy čtete (ano, vážně nemám námitky proti povinné četbě). 

Nicméně o čem to vlastně je? A co to vlastně je? Jedná se o komedii z pera Carla Goldoniho, z osmnáctého století - tedy ne tak staré jako antická dramata, ale pořád mladší než moderní absurdní. U nás je proslavená i tím, že ji dlouho hrálo Národní divadlo, v hlavní roli se tam představil Miroslav Donutil.

Hlavní roli v dramatu ale nepoznáte hned. Místo toho se ponoříte do příběhu lásky, kdy je dívka zasnoubena se svým milencem. Vše vypadá krásně, dokud se neobjeví informace o tom, že muž, se kterým bylo zasnoubení domluveno dříve, není mrtvý. A právě to oznamuje jeho sluha, Truffaldino. Postupně se ukazuje, že to možná ale není tak, jak se to zdá. zvlášť když se do toho vplétá další zamilovaný pár. K tomu všemu se Truffaldino začne nudit, a tak si řekne, proč by nemohl sloužit dvěma pánům. Nemůže to být přeci nic náročného a k tomu dostane zaplaceno dvakrát. 

Abych byla upřímná, jedná se o skutečnou komedii. Nic proti Shakespearovi, ale tam spíše obdivuji krásu jazyka, než abych se smála. Zato tady jsem se smála skoro pořád - až na pár odmlk. Je plná situačního humoru (na rozdíl od Shakespeara, který si spíše hraje se slovy). Tady se jedná o situace, které lezou do skutečných absurdit, které jsou skvělé a úžasné. Jistě, motiv lásky se zdá místy spíše nešťastný, ale vzhledem k tomu, že se drama odehrává během jediného dne, není to tak tragické. Navíc je dobré míti na paměti, že je to skutečně komedie. Tam lidé - většinou - neumírají. 

Vážně se mi to líbilo - sic krátké čtení, zabavilo mě to a především pobavilo. Raději u toho nepijte (i když mému salátovému vydání z knihovny by to asi až tak neuškodilo). A pokud hledáte nějakou krátkou klasiku, nějaké vtipné drama, tohle je pro vás. Není to složité. Pobaví to, víte, co se děje. Vyznáte se v tom, neztratíte se v postavách ani v dialozích. K tomu se královsky zasmějete - co víc si pak přát? 

Co vy a dramata? A vtipná díla? Čtete klasiku? A zapojujete se do skupiny My čteme? 

neděle 10. září 2017

Kniha zvláštních nových věcí

Psát článek o knize, kterou přeložil někdo, kdo se vcelku ostře vyhraňuje proti knižním blogerům - a vy netušíte, zda do té skupiny patříte - je trochu zvláštní. Tak tedy taková tradiční vsuvka: tohle není recenze. Tohle je takový pocitový článek o jedné knize, kterou jsem četla, která mě zaujala a mám tu podivnou potřebu se s tím svěřit na větším rozsahu než v měsíčním shrnutí. 

Michel Faber mi není neznámým autorem. Přečetla jsem od něho Kvítek karmínový a bílý i Jablko, sbírku povídek odehrávajících se právě ve světě Kvítku. Poslední dobou jsem se ale začala poohlížet po něčem dalším. Rozhodla jsem se pro Knihu zvláštních nových věcí. Nečekejte žádný hluboký důvod - prostě jsem na ni narazila v knihovně. A také se jedná o poslední knihu, která od něj v češtině vyšla. V překladu Viktora Janiše, což je jeden z mála překladatelů, co jsem schopna vyjmenovat. 

Věděla jsem, že se pouštím do něčeho, co je naprosto odlišné od Kvítku. Přeci jen, už samotným a prostředím - Kniha rozhodně nevypráví příběh prostitutky z viktoriánské Anglie. Místo toho je hlavním hrdinou misionář, který putuje na vzdálenou planetu, aby tam šířil křesťanské učení. Zní to jako sci-fi a tohle je veskrze to, co jsem o knize věděla. Možná jen s tím dodatkem, že se jedná o neobvyklé sci-fi. A možná jsem byla poučena i z nedávné minulosti, kdy jsem četla Kosmonauta z Čech, který také příliš nesplnil očekávání v této oblasti. A ke všemu byl ke Knize občas přirovnávám. (Já ho takhle přirovnávat nechci. Možná mají pár společných rysů, ale zatímco mě Kosmonaut spíše rozčílil, Kniha mě nadchla.)

Nicméně, skutečně to není klasické sci-fi. I když vám hlavní hrdina, Peter, popisuje, jak vypadají mimozemšťané obývající Oázu, není to o tom. To, jak vypadá Země v té době, by jinému autorovi vystačilo na celý samostatný příběh. Jenže Faber se u toho příliš nepozastavuje. Nakousne to, ale pak to odloží. Nechá to plavat. Jako kdyby ukazoval, že něco takového vlastně není vůbec důležité. 

Přiznám se, chvíli jsem z toho šílela. Přišlo mi, že to bylo něco neskutečného - téměř konec života na Zemi, šílená fikce, šílená představa. Mám ráda sci-fi a tohohle se můj mozek prostě chytil. Nechtěl to pustit, chtěl nějaké vyšetření, přesný závěr. Nic nedostal, protože to přeci nebylo podstatné. Jednalo se o vedlejší produkt, něco, o čem nemusíte moc přemýšlet, když jsou přeci podstatné úplně jiné věci.

Trochu do toho zabíhá víra - přeci jen, hlavní hrdina je misionář. Tam se křesťanství nevyhnete. Osobně nejsem fanoušek jakéhokoliv náboženství a v knihách mi občas vadí. Tady ne. I když je pravda, že ho tam také moc nebylo. Důvod? Není to tím hlavním.

O čem to tedy bylo? O dvou lidech. Ono to zní strašně prostě, já vím. Mnoho knih je o dvou lidech. Některé to mají i v názvu. Zdá se, že to není nic zvláštního, nic výjimečného. 

Ale u Fabera není nic obyčejné. Víte, mám pocit, kdyby to psal někdo jiný, skončilo by to katastrofou. Nezáživně. Tady, ani u Kvítku, je ten příběh sice úžasný, ale když se nad tím zamyslíte, co je na tom extra? V kolika knihách se kolonizují cizí planety a kolik knih vypráví o tom, jak se ženy přes postel dostávají do lepší společnosti? 

Vážně se mi to líbilo a bavilo mě to. Občas rozesmutnilo. Obdivovala jsem překlad, který musel být místy skutečně zákeřný. Pomalu jsem se propadávala do příběhu, nechala se odnášet, až jsem byla naprosto ztracená. 

Samozřejmě, není to dokonalá kniha. V tomto případě za to mohl konec. Něco jako u Kvítku - skvělá kniha, nějaká vaše část protestuje proti konci a jiná je spokojená, protože má pocit, že jiný by to mohl zkazit. Ale jistě to nevíte. Jste nejistí, na hraně. Svým způsobem přeci nemůžete požadovat nějaký úplný konec, když by tam možná žádný ani neseděl. Na druhou stranu, pořád vás to může lehce štvát. Možná je to problém dobrých knih. Protože prostě nechcete, aby skončily. 

Četli jste Knihu? Nebo Kvítek? Jak se vám to líbilo/nelíbilo? Jak moc vnímáte překlad? Máte rádi knihy, kde se objevuje náboženství? Chtěli byste se podívat na jinou planetu?

středa 6. září 2017

Fyzikální čtení #2

Druhé fyzikální čtení je tentokrát lehce historické. První kniha vypráví o dějinách fyziky - konkrétně tedy jen o dvacátém století, protože dějiny fyziky jsou skutečně obsáhlé. Druhá kniha je sama knihou historickou - vydána v sedmdesátých letech, napsána jedním ze zakladatelů jaderky. Vypráví o tom, co tehdy bylo stále ještě aktuální, pro nás již tolik ne - pokud odhlédnete od Severní Korei a jejích testů atomových a vodíkových bomb. Dnešní díl je tedy vhodný nejen pro zájemce o to dozvědět se něco více z fyziky, ale i z té historie. A nejedná se přitom o žádné složité čtení. 

Století fyzikálních objevů 
Tohle je jedna z těch delších populárně-naučných knih, které jsem četla - ne že by byla na můj vkus příliš dlouhá, spíše je delší než ty klasické, které mají do tři sta stran. Tahle je o něco delší - a oprávněně, protože vás seznámí s tím, jak krásné vlastně bylo dvacáté století. Ne v historických událostech, ale pro fyziku. Autor, Ivo Kraus, postupně představuje slavné fyziky, kteří se nějakým způsobem zasloužili o to, že náš svět je takový, jaký je (nebo alespoň víme to, co víme a normálně s tím pracujeme - alespoň tedy normálně ve fyzice). Nezaměřuje se ale jen na fyzikální stránku věci - tedy na fyzikální podstatu důležitých objevů - ale spíše na život těchto výjimečných lidí. A nejsou to jen suché informace, ale i zajímavosti, perličky. Něco, co vás pobaví - třeba jak František Běhounek popisoval, jak usínal na přednáškách Marie Curie - a zároveň trochu osvěží, protože ani té fyzikální podstatě se autor nebrání. Nicméně to není nic šíleně náročného - je to trpělivé, s poznámkami pod čarou a bez zbytečných vzorečků. 

Je pravda, že mi na knize něco vadilo - a to až příliš velké množství dat, které se z textu na čtenáře hrnuly. Autor se často nespokojil s tím, že napsal "o dva roky později", on k tomu ještě doplnil, jaký to byl vlastně rok (a to nejen ten "současný" ale i ty "o dva roky..."). Stejně tak mi občas překáželo neustálé vyjmenování toho, čím byl který oceněn - jistě, Nobelova cena je důležitá, ale téměř u všech vyjmenovávat jednu a tu samou cenu, případně podotýkat něco o čestných doktorátech (zajímavé to bylo pouze občas, kdy se řešilo, zda jen udělil MatFyz či ČVUT). Byly to takové ty zbytečné informace, které vám při čtení nic nepřinesou, a tak mě v tom poněkud rušily. 

Nicméně, nebylo to špatné. Bylo to milé, poučné a zábavné a je jedno, jestli vás baví fyzika nebo historie nebo vás jen zajímá, co všechno nám vlastně přineslo dvacáté století. Určitě po tom sáhněte - a já se po rozhlédnu po autorových předchozích knihách, které odkrývají dřívější historii fyziky. 

Atomy vládnou
U předchozího titulu jsem zmiňovala Františka Běhounka, který mě poslední dobou nějak provází. Na TCN jsem dostala doporučení na jeho jinou knihu - Trosečníci polárního moře - která mi zatím leží doma neotevřená. Nicméně jsem se podívala, co všechno od něj mají u nás v knihovně a zaujala mě populárně-naučnou kniha, Atomy vládnou. 

Je pravda, že vzhledem k roku vydání (1972!) se nejedná o nic aktuálního. Od té doby se toho v jaderné fyzice - a především zbrojení a energetice, čemuž se autor nejvíce věnuje - mnohé změnilo. Pro ilustraci - havárie v Černobylu se stala roku 1986. A když už jsem u roka vydání, musíte počítat i s mírnou propagandou a výrazy, které jsou v dnešním kontextu už spíše vtipné. Nicméně, nejedná se o nic hrozného a během čtení mi to spíše přišlo úsměvné. 

Kniha se zaměřuje nejprve na historii - objev atomu, radioaktivity, štěpení... Pak také na vynález atomové bomby - ale spíše než na její využití v Hirošimě a Nagasaki se zaměřuje na pokusné výbuchy, které byly přeci jen o něco aktuálnější. Pravda, obrací se spíše jen na pokusy USA - hodně jsem si cenila jejich detailních popisů, jednalo se o zajímavé čtení - a SSSR staví spíše do pozice někoho, kdo se to snaží zastavit. Ve smyslu, že USA zbytečně zvyšují přírodní radiaci a Sovětský svaz se to snaží zastavit. (Je to vtipné. Bylo by naivní si myslet, že SSSR to nedělal, ale spíše to ukazuje, že se o tom moc nemluvilo, zatímco v USA byly i zprávy pro veřejnost a podobné věci.) V oblasti jaderné energetiky se naopak věnuje více tomu socialistickému bloku, což je ale trochu pochopitelné - skutečně tam stála první jaderná elektrárna. Postupně se ale i zmiňuje o reakcích obyvatelstva - tedy reakci Američanů. Trochu to vyznívá ve smyslu, že jsou hloupí (ok, ty argumenty byly prostě... No, pořád je to stejné.), ale spíš to poukazuje na to, že u nás byl nějaký odpor k ničemu. Neměl existovat. Neberu to ani jako chybu autora, prostě je to dáno dobou, kdy to bylo sepsáno - a v dnešní době to má pak nový, zajímavý kontext. Přibližuje to totalitu, dobu, kterou jsem osobně nezažila. Navíc sedmdesátá léta, diagnóza sama o sobě. 

Upřímně nevím, jestli je tahle kniha pro někoho, kdo se chce dozvědět víc o jaderné bezpečnosti - protože dnes je to jinde a tohle vám toho moc nedá, pokud nevíte, jak to vypadá dnes (navíc to je asi to, s čím se většina lidí spokojí). Na druhou stranu, jedná se o šíleně čtivou knihu. Historie je zpracovaná vážně dobře a i technické parametry jednotlivých pokusů, které by byly jinak šíleně nudné, jsou pěkné. Navíc je kniha doplněna fotografiemi a nákresy, takže se na to dobře kouká. A v neposlední řadě se jedná i o zajímavý důkaz tehdejšího myšlení a totality. Není to ale nic šíleného - i když je pravda, že jinak jsem četla jen Reportáž psanou na oprátce a to je opačný extrém. Žádné vychloubání, žádný skvělý pracující lid - spíše jen kapitalistické a komunistické státy, informace, na které se nepoukazuje, ale které nezmíněny řeknou mnohem více. 

Čtete rádi o historii? A máte rádi starší knihy, i když mohou být ovlivněné svou dobou? 

pátek 1. září 2017

Měsíční čtení #Srpen

Druhý letní měsíc skončil. Nastalo září. Dříve by to pro mě znamenalo už jisté přípravy do školy, shánění sešitů a takové věci. Teď mám ale ještě půlku měsíce, což je trochu zvláštní pocit. Pravděpodobně si budu stále užívat toho, jak moc ještě můžu číst. A koukat na seriály. Tedy podobný program jako v srpnu, jen s tím rozdílem, že už se nikam nevydám. V srpnu jsem totiž strávila dva týdny na soustředěním, o kterém jsem již psala. Tento fakt považujte jako důvod k tomu, proč se v tomto shrnutí objeví i dvě knihy, které jsem technicky přečetla už v červenci - ale až po odjezdu, kdy jsem už měla napsané červencové shrnutí a nerada něco takového zveřejňuji o dva týdny později. Pak jsem také na pět dní odjela s přítelem do Berlína. Další cestování, což je i takový důvod, proč jsem v srpnu četla spíše na čtečce a spíše jen tenčí knihy. Nic rozsáhlého, upřímně. Nicméně, bylo toho hodně, a tak bych neměla zdržovat a raději vám své čtení trochu přiblížit.

Začnu - tradičně - Zeměplochou. Trochu mě děsí, že jsem za tento rok přečetla už 22 knih z této série. Na druhou stranu, je to skvělé. Zábavné, milé, boží na cesty. Tentokrát jsem se vrhla na Otce prasátek (jak já jen zbožňuji knihy se Smrtěm), Hrrr na ně! (zajímavé pojetí i našich vlastních problémů - a vtipné jako všechno) a Poslední kontinent (starý dobrý Mrakoplaš a až podezřele velké množství mágů). 

Co se týče mé cizojazyčné četby - němčině, stejně jako minulý měsíc, kraloval Potter. Tentokrát Harry Potter und die Kammer des Schreckens. Postupně zjišťuji, že to čtení v němčině je vážně fajn - navíc se do toho víc a víc dostávám. I když je pravda, že je to způsobeno i kontextem - v Berlíně mi občas některé věty dělaly problém, ale zvládla jsem se orientovat v dopravě (pokud jsem tedy hlášení vůbec slyšela), a pokud na mě někdo mluvil, pobrala jsem to. (A taky jsem zvládla objednat čínu. Protože obsluha anglicky nemluvila, takže nic jiného ani nezbývalo.) Anglicky jsem tentokrát četla kratší knihu - zvlášť oproti červencové Sophiině volbě. Volba padla na Alice's Adventures in Wonderland, což mě upřímně příliš neoslovilo. Čekala jsem něco jiného. Ano, strašně se mi líbil jazyk, ale příběhově? Ne můj šálek čaje. 

Nicméně Alenka se dá považovat za klasiku a tento měsíc to rozhodně nebyla jediná klasika, po které jsem sáhla. V rámci společného čtení jsem četla Tuláka po hvězdách, o kterém si můžete přečíst speciální článek, na zpáteční cestě z Berlína jsem pak četla Jeden den Ivana Děnisoviče. Depresivní kniha pojednávající o pobytu v táboře na Sibiři - na které se dle mého v dějepise poněkud zapomíná. Bylo to silné, i když ne tak jako Krvavé jahody, jež jsem dříve četla a odehrávají se na podobném místě. 

Aby toho depresivního čtení nebylo málo, při cestě do Berlína jsem četla Chlapce v pruhovaném pyžamu. Postupně jsem zjistila, že to nebylo zrovna moudré, zvlášť když jsme hned první den zamířili do koncentračního táboru Sachsenhausen. Jednalo se o silnou knihu, dětsky naivní, i když se bez mučení přiznám k tomu, že mě hlavní hrdina občas štval. Ale možná právě i to bylo určitou pointou. 

Zbytek knih je takový nesourodý celek, že upřímně nevím, jak to postupně zařadit. Prostě jsem tento měsíc četla všechno možné, od každého něco. Četla jsem knihy, na které jsem se chystala šíleně dlouho, i to, na co jsem náhodou narazila v knihovně. 

Století fyzikálních objevů ještě představím v dalším fyzikálním čtení. Jedná se o knihu zaměřenou na dějiny fyziky, konkrétně na dvacáté století - medailonky významných vědců této doby, přiblížení jejich práce. Ohromné množství informací, které mě ale vážně bavilo. (Po dočtení jsem pak také zjistila, že autor knihy vyučuje na jaderce jeden volitelný předmět už v letním semestru prvního ročníku. Shodou okolností takový, o kterém jsem už dříve uvažovala. A Dějiny fyziky to nejsou, ty máme povinné.)

Kniha zvláštních nových věcí byla mým druhým setkáním s Faberem. Ještě o něm budu psát, podobně jako jsem to udělala se seriálovou adaptací Kvítku. Tohle bylo něco naprosto jiného, ale to neznamená, že by to snad bylo horší. Bylo to vážně dobré a vážně se mi to líbilo. Jenom asi budu mít pokaždé problém s konci Faberových knih. 

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti jsem měla vyhlídnutý už dávno. Dobré recenze, netvářilo se to jako tradiční young adult, žádná hrozba milostných trojúhelníků. Nicméně mě to nezaujalo. Něco tomu chybělo, nebo už jsem možná tak zvyklá na něco jiného, že mi to přišlo neuvěřitelně suché. Místy o ničem, místy nelogické... Ani nemám žádnou chuť pustit se do dalších dílů, takže se nejspíše spokojím jen s tímto. 

Metro 2034 - volné pokračování Metra 2033, které jsem dostala od přítele k Vánocům. Na TCN pak kamarád četl třetí díl a varoval mě, že ten druhý je slabší - což skutečně byl. Klasický druhý díl, kdy mi jedna z hlavních postav neskutečně lezla na nervy, příběh mě bavil jen ze začátku, ale pak to nějak přestalo. Nebylo to sice moc špatné, ale po prvním díle prostě čekáte něco jiného. A ono to nepřijde. Tak teď jen doufám, že třetí díl bude tak dobrý, jak mi bylo přislíbeno.

Naproti tomu od Shady ze světa Doctora Who jsem neměla žádné očekávání. Tušila jsem, že to asi bude dobré, když je do toho zapojen i Douglas Adams, ale nic velkého. Přeci jen, doctorské knihy jsou takové jednohubky, které si občas přečtu a především si na nich trénuji angličtinu. Ale tohle! Skvělý, vtipný, neskutečný příběh se Čtvrtým Doctorem. Prostě něco naprosto jiného, co jinak v češtině vyšlo. Něco, co si musíte přečíst, i když se tomu jinak vyhýbáte. (A já bych měla pohnout se svým sledováním klasického Doctora.)

Shrnu to - srpen byl na čtení neskutečně boží měsíc. I přes pár zklamání samé dobré věci, na goodreads jsem se odhodlala i k pěti hvězdičkám, které si jinak šetřím. Měla jsem to krásně různorodé a to neskutečně zbožňuji. Tak snad to bude takhle pokračovat i v září. ^^

Co vy a srpnové čtení? A škola - kam míříte, jak se těšíte? Čtete si ve škole? A na cestách?

čtvrtek 31. srpna 2017

Když se zatouláte po hvězdách

Čas běží jako splašený a já se nějakým způsobem ocitla v situaci, kdy píšu už o druhé knize, kterou jsem přečetla v rámci skupiny My čteme. (Pokud vám to uniklo, je to skupina, která se zajímá především o čtení klasické literatury, jež si na goodreads na následující měsíc vždy odhlasuje jednu knihu z nabídky.)

I když jsem pro srpen hlasovala pro Pan Theodor Mundstock - protože jsem se školou byla na představení ústeckého Činoheráku, které zpracovávalo tento titul a bylo poněkud... děsivé a velmi silné - vyhrál to Tulák po hvězdách. Nepatřím mezi osoby, kterým by to vadilo - spíše naopak, je občas fajn si přečíst něco, co nemáte ve svém vlastním to-read seznamu - a tak jsem se do knihy vcelku ráda pustila.

Inteligentní lidé jsou krutí. Hloupí lidé jsou příšerně krutí.

U klasiky se mi často stává, že vím, co je předmětem děje. Občas znám i konec, nebo alespoň znám život autora, nějaké ty podrobnosti, které češtinářkám připadají jako něco, co nutně musíte znát, i když je to k ničemu. Jenže tentokrát to nebyl takový případ. Upřímně, já ani nevím, jestli jsme Jacka Londona v hodinách literatury brali. Jistě, slyšela jsem někde název knihy a dokázala bych k tomu přiřadit i autora, ale o čem to vlastně má být? O čem budu číst? Kdy a kde se to odehrává? To jsou otázky, na které by vám můj mozek před samotným čtením nedokázal odpověď.

Občas je fajn skočit do neznáma. A v tomto případě se mi to i vyplatilo. Nicméně, pokud to chcete vědět, je to především neobyčejný příběh. Přišlo mi, že je vcelku jedno, jak se jmenuje hlavní hrdina, nebo kde se to odehrává, co stojí v pozadí a líně si hraje svůj díl příběhu. Nebylo to podstatné a postavy to sami přiznávají, protože čas a prostor jsou tam skutečně velmi relativní pojmy. Nebojte se ale žádné moderny ani formálních pokusů o nějakou novou formu. Je to román, jeden z těch, co dokazují, že i v zajímavé formě mohou být zcela normální věty.

Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít.

Kromě toho za těch pár stran - není to dlouhé - toho mnoho získáte. Víte, není to filozofické v tom smyslu, že by se vám to někdo snažil vtlačit, vnutit. Nikdo vám nepodsouvá jeden určitý názor, nenutí ho do vás. Jen ho ukazuje, prezentuje. Je to přehlídka myšlenkového směru, ale není to nic šíleného. Pravděpodobně jste o tom už někde slyšeli, nebo alespoň o části, ale tady vám autor ukazuje, jak by to snad mohlo vypadat úplně. Když něco dotáhnete do konce, oddělíte duši od těla, a pak se jen tak touláte po hvězdách. Cestujete, ale nemusíte se zvednout, a přeci žijete, cítíte, prožíváte.

Má to své poselství, ale upřímně ho tu vážně nechci rozebírat. Zkazila bych vám vaše vlastní čtení, vaši vlastní možnost to poznat, postupně se do toho nechat zatáhnout a přemýšlet o tom, i když knihu odložíte. I proto je tento článek tak krátký. Má říci pouze jedno - je to dobré, dostalo mě to a ohromilo jako něco, co už dlouho ne. Přečtěte si to, nebude toho litovat. Vážně ne.

Už jste se toulali po hvězdách? Nebo ještě ne? A co vy a čtenářské skupiny? Zapojujete se? Nebo se raději držíte stranou?

Facebook / Instagram / Goodreads

neděle 27. srpna 2017

Berlín 17

Naše první zahraniční dovolená. Vážně, můj vztah s přítelem pokročil tak daleko, že jsme spolu jeli na něco, co se skutečně dá nazvat dovolenou. Někam, kde jsme jen sami dva, máme před sebou pár dní a plno plánů. Už dříve jsme si sepsali seznam míst, kam bychom chtěli někdy jet - je dlouhý, vážně. A nějak jsme se shodli, že bychom poprvé mohli do Berlína. Není to daleko, dopravní spojení vyhovující a věděli jsme, co všechno bychom tam chtěli dělat a vidět. Prostě ideální kombinace.

Na cestu jsme se vydali v neděli. Dopoledne tři hodiny ve vlaku, kdy jsme poznali, že německé vagony EC vážně nejsou nic moc. A nechápali, jak někdo může nadávat na ty české. Ale sedli jsme si a četli - přítel také rád čte, i když ne vždy na to má čas. Takové příjemné, i když já četla Chlapce v pruhovaném pyžamu. Když jsem postupovala ve čtení, zjistila jsem, že to nebyl vážně dobrý nápad. Protože poté, co jsme se ubytovali - u jedné milé paní aneb Airbnb - vydali jsme se na další cestu. Do Sachsenhausenu. Jo, první den a my lezli do koncentráku. Ale upřímně - čekala jsem něco jako Osvětim. Obrovský prostor, co si projdete, ale jinak nic. Spletla jsem se. Částečně. Zaprvé, Sachsenhausen je také obrovský - R., co nebyl v Osvětimi, mi nevěřil, že mohlo být ještě něco většího - ale na rozdíl od Osvětimi máte všude expozice. Když vejdete do zachovalých baráků, jsou tam panely a neuvěřitelné množství informací. Texty, fotografie, kresby, zaznamenané výpovědi, vzpomínky... Připomnělo mi to Terezín, ale mnohem interaktivnější a obsáhlejší. Procházeli jsme tedy místem - v jedné části byly vzpomínky českého studenta, který se tam dostal po 17. listopadu (jeden z důvodů, proč jsem vůbec do Sachsenhausenu chtěla), v jiné narazili na Josefa Čapka, o kterém jsem netušila, že se ocitl i v tomto táboře. Nicméně, byl tam příběh, jak se tam dobrovolně nabídl na transport do Bergen-Belsenu. Už se blížil konec války, nemohlo to být zlé - bohužel, propukla tam epidemie skvrnitého tyfu a on tam zemřel (podobně jako Anna Franková, mimochodem).




Pondělí byl šíleně dlouhý den. Ráno jsme vyrazili do Bundestagu, kde jsme měli zarezervovaný vstup do kupole. Po bezpečnostní prohlídce a krátké cestě jsme se skutečně ocitli nahoře, odkud byl krásný výhled. Bohužel, docela tam foukalo, byla zima a já zjistila, že jsem si asi měla vzít s sebou bundu. No co, po zastávce u Braniborské brány jsme se vydali na Alexanderplatz, do Primarku. Sehnala jsem pěknou bundu, a pak vesele pokračovala dál - po náměstí okolo Berlínské katedrály, pak k Nové synagoze, Checkpoint Charlie, Topografie des Terrors - muzeum na místě, kde stávalo velitelství gestapa. A kousek vedle vedla později Berlínská zeď. Výprava na hřbitov, kde jsou pohřbeni bratři Grimmové a Gustav Kirchhof. A Pamětní kostel císaře Viléma, který je zakonzervován ve stavu, v jakém se ocitl po bombardování. Nakonec jsme se prošli Tiergarten - obrovským parkem před Braniborskou bránou - a vydali se domů. Celkově jsme ušli asi dvacet kilometrů (prostě dovolená, chápete).





Na úterý jsme měli naplánovaný Museuminsel. Je to ostrov, u kterého si ani moc nevšimnete, že je to ostrov, kde najdete plno krásných muzeí. S exponáty, o kterých se učíte v hodinách dějepisu - Nefertiti, Ištařina brána, plno soch... Navštívili jsme Staré a Nové muzeum, ale upřímně, ke konci druhého muzea jsem už začala protestovat. Respektive, mé zdraví. A když jsme viděli frontu k Pergamonmuseum (kde sídlí zmíněná Ištařina brána), vzdali jsme to. A já mazala do postele - poté, co jsem splašila havraspárskou deku. Ale bylo tam krásně a jednou bych tam chtěla znovu. 




Ve středu jsme se trochu prospali, změnili plány a vyrazili do Zoo. Navíc se udělalo hezky, tak jsme si řekli proč ne. Upřímně řečeno, berlínská zoo je vážně pěkná. Jediné, co mi na ní vadilo, byl počet lidí - navíc často neukázněných a neohleduplných. Ale viděli jsme pandy, které sice měly snad největší výběh, ale stejně jen seděly a jedly bambus. Pokud se pohnuly, tak pro bambus, který byl o kousek dál. Po zoo jsme se pak vydali do obchůdku Rittersport - na který mě nalákalo video na Facebooku, že si tam můžete vytvořit vlastní čokoládu. To jsme nakonec nevyužili, protože se dostavila únava a my nechtěli čekat půl hodiny. Místo toho jsme se spokojili s jejich i tak šíleně velkým výběrem. (A já odolala pokušení koupit pytel s dvěma kily čokolády. Sestra a mamka zase drží dietu, to bych jim udělat nemohla.)





Čtvrtek patřil Wannsee a Postupimi, což není přímo v Berlíně. Dojedete tam sice městskou dopravou, ale zabere vám to dvě hodiny. Nicméně, ve Wannsee je vila, kde se konala konference, které předsedal Heydrich a kde se řešilo konečné řešení židovské otázky. A vzhledem k tomu, že jsme s přítelem byli na představení ústeckého činoheráku, kde tuto konferenci přehráli (podle dochovaných záznamů), byla to taková nutnost. Akorát nás vyděsilo, že ta vila byla vážně pěkná. K tomu, co se tam probíralo, mnohem více seděla temnota jeviště. V Postupimi to už bylo veselejší. Tam se sice konala také jedna konference, ale až ta poválečná. (Bohužel, Cecilienhof je aktuálně z části zakryt lešením.) Nicméně, i tak jsme se nemohli vynadívat - v Postupimi se totiž nacházíte několik různých zámečků a parky a zahrady, které je obklopují, jsou skutečně nádherné. Pokud zavítáte někdy do Berlína, tak tam prostě musíte. Je to nutnost.




V pátek jsme se už vraceli - a nestihli tím vše, co jsme si původně plánovali, ale nevadí. I tak to bylo pěkné a zajímavé. Třeba jsme také poprvé spali pouze s jednou dekou - i když spíme na dvojlůžku, obyčejně máme dvě - a zjistili, že to není nijak špatné. Ale také jsme objevili, že Praha je vážně krásná a občas Češi nadávají na věci zcela zbytečně. Třeba městská doprava v Berlíně je taková zvláštní - metro a vlaky se vám kříží, obojí jezdí nad zemí i pod zemí, jednotlivé linky se tváří docela beze smyslu. Hlášení věčně tiché, vozy ne zrovna líbivé. Prostě už jsem jela metrem v Praze, Berlíně i Londýně, ale Prahu mám stále nejradši. A i když i tam občas nadávám na cyklisty, oproti Berlínu je to pohodička - tam sice máte pruhy pro cyklisty, ale velká část to stejně ignoruje, jezdí po chodnících a jak je jen napadne. Kromě toho, že o chození vpravo nikdo neslyšel - ani jsem si dřív neuvědomila, jak moc to automaticky dělám a jak je to bezva. 

Z Berlína jako celku nejsem moc unešená, ale některé věci jako samostatné celky jsou strašně krásné. Ale to, co leželo mezi nimi, mě už příliš nezaujalo. A prostě, doma je doma. Ceňme si toho, jak to máme krásné a nestěžujme si. 


Pokud byste se chtěli podívat na více fotek, můžete zde.

Byli jste v Berlíně? Co se vám líbilo? A máte rádi muzea? A zoo? Co vy a koncentrační tábory? Byli jste letos někde v zahraničí?