neděle 19. listopadu 2017

Fyzikální čtení #3

Třetí fyzikální čtení je trochu neobvyklé. Tedy alespoň pro mě. Obsahuje totiž dvě knihy, které jsou určeny buď mladším čtenářům, či těm, kteří se o fyziky nikdy příliš nezajímali. Dva krásné přehledy fyziky (a případně i dalších věd) nasáčkované do dvou kratších knih. Nebojte se žádných záludností a prostě jen objevujte krásu vědy!

Fyzika - 50 myšlenek, které musíte znát
Tuhle edici možná znáte - krátké knihy, vždy jeden obor, který vám někdo stručně představí. Ukáže nejdůležitější myšlenky, zákony, poznatky. Takhle jsem četla už Matematiku, kterou mám i doma - naproti tomu jsem si Fyziku půjčila v knihovně. Autorkou je Joanne Baker, což mi jinak, přiznávám se, nic neříká. Tedy trochu změna, když jinak čtete většinou autory, které už nějak v tomto oboru poznáte. 
Upřímně, Matematika se mi líbila. Je to zajímavé, poučné, jednoduché, stručné. Doplněné časovými souvislostmi, občas krátké životopisy vědců. Fyzika v tomto nebyla jiná - jedná se o přehlednou knížku, máte tam obrázky, citáty, přehledy... Neztratíte se v tom. Stylem psaní je to skutečně i pro někoho, kdo o fyzice neví nic. V jedné knize má přehledně shrnutou prakticky celou středoškolskou fyziku a pár věcí navíc k tomu (paradoxně se ve školách moc nedostanete k tomu, co je ale jinak nejvíc propagované - temná hmota, teorie strun a jiné). Tady toho máte hafo. K tomu přidejte absenci vzorečků a i fakt, že vás nikdo nebude nutit k počítání, máte na pohled dokonalou knihu.
Na druhou stranu, já z ní byla docela zklamaná. Nepřišla mi moc čtivá. Autorka se občas s jedním tématem opakovala několikrát za sebou, což není moc příjemné. Příležitostně mi přišlo, že natahovala, něco tam prostě musela šoupnout. Něco bylo dost jednoduché, něco ne - což o to, ano, Maxwellovy rovnice považujeme za něco, co musíme znát, ale u téhle knihy je to pak otázkou. Možná by mi tohle ale neštvalo tak moc, kdyby tam nebyly pravopisné chyby. A chyby v překladu. To, že někdo místo "velký hadronový urychlovač" použil "velký hadronový kolider" dlouho nepochopím. Když už, tak srážeč. Občas mi tam neseděla i slova v normálních větách, trochu krkolomné vyjádření a tak podobně. Pokud na tom ale netrváte a potřebujete nějaký jednoduchý přehled, čtení tohohle vám rozhodně neublíží. Pokud se ve fyzice vyznáte, řeknu to takhle - stejně to už všechno víte. 

Tajemství objevů
Tuhle knihu jsem splašila jako odměnu za správné vyplnění jednoho kvízu od ČEZu. Kvíz sám o sobě náročný, zaměřený na všechny typy elektráren, které v naší republice potkáte, na poznatky z fyziky i techniky... Trochu paradox, když pak vyhrajete encyklopedii, která je časově zařazena někdy na základní školu. Na druhou stranu, to jediné, co z této knihy od Jacka Challonera dělá knihu pro mladší, je velká míra barevných ilustrací, citátů a zajímavostí. 
Obsahově je to ale upřímně trochu jiná liga - kromě fyziky se probírá i biologií a chemií. Jde časově po velkých objevech a přibližuje slavné - i méně slavné - osobnosti, které za těmito objevy stály. A jak stojí na titulce - nudné úseky zásadně přeskakuje. Stejně tak matematiku, třebaže nelze nepochybovat, že k mnohým objevům ve velké míře přispěla i tato přírodní věda. Na druhou stranu, pokud pominete to, že ne každý chce číst publikaci, která hýří barvami a obrázky, máte před sebou knihu, která před vás položí základní kameny vašeho středoškolského studia a hromadu zajímavostí k tomu. Osobně se mí vážně líbilo, jak to bylo chronologicky zpracované - najednou získáte mnohem lepší představu o tom, kolik se toho vaši předci na školách učit nemuseli, protože se o tom jednoduše ani nevědělo. A kolik nových skvělých věcí přinesla poslední desetiletí! 
A pokud se mohu ještě vrátit k tomu údajně doporučenému věku - kdyby mi to dal někdo, když jsem byla mladší, asi bych měla spoustu otázek o věcech, které jsou tam zmíněné jen tak mezi řečí. (Paradoxně jsem tam našla dvě zmínky o metodách, které jsem se učila zrovna den před čtením na jeden můj volitelný předmět o studiu památek a archeologických nálezů.) Pokud jste ale starší, třeba vás přivedou na věci, které si už snáze dohledáte - nebo taky ne. 
Pro koho tedy tahle kniha je? Pokud máte mladšího sourozence či jiné zvídavé dítě, určitě nic nezkazíte, jen se možná připravte na záplavu otázek. Ale i pokud jste starší a chcete jen něco jednoduchého, obrázkového a přeci něco, co vás nějakým způsobem poučí - tohle je to pravé pro vás. A oproti výše zmíněné knize je to takové nepochybně zábavnější. 

Co vy a knihy o fyzice? A máte rádi přehledy? Nebo dáváte přednost souvislému textu před kratšími kapitolami? A jaký je váš oblíbený fyzikální pokus?

neděle 12. listopadu 2017

Příliš velká epsilon #3

Asi se mi stane takovým dobrým zvykem psát článek do této rubriky každé tři týdny. Článek, který má na rozdíl od jiných na tomto blogu, hned tři štítky, fotky z instagramu a pro většinu čtenářů je takový nezáživný, protože se příliš nedotýká knih. Ale co už. Pořád existuje nenulová šance, že si někdo bude chtít počíst o dalších třech týdnech na vysoké

Zní to strašně, ale už to tak vypadá - mám polovinu semestru za sebou. Sice máme třináct týdnů, ale bylo mi sděleno, že ten poslední je stejně takový navíc. (A je až po Vánocích, tak co byste čekali.) Tento smutný fakt s sebou přinesl pár nových, dosud nezažitých věcí. Například jsme psali první velký test z matematické analýzy. Výsledky ještě netuším a vím jen o nějakých drobných chybách, tak doufám v nějaký slušný výsledek. Ve středu pak píšeme test z mechaniky - zápočtový, první ze dvou. Takže jsem tento víkend strávila s mechanikou, kterou si můžete představit jako matiku, kterou se naučíte ve druháku, s jinými písmenky, která využívá úplně ty základní zákonitosti... A najednou jako zázrakem můžete vypočítat všechno. (Pokud vám to jde, samozřejmě.)

Ale nechci, aby to znělo tak, že si stěžuji. Nestěžuji si. Protože je to pořád skvělé a úžasné. Jistě, náročné - a co není? - ale baví mě to. Mám fůru matiky, o kterém jsem si nemyslela, že mě bude bavit až tak. Mám fyziku, ale k tomu všemu mám i takové věci, které byste na jaderce čekali. Základy radiační ochrany jsou třeba super - trochu neobvyklé svým podáním - ale neskutečně zajímavé. Navíc náš přednášející odmítá genderovou hyperkorektnost a zásadně nevaruje před ošklivými obrázky. Tedy takovými, kde vidíte, co vám může způsobit záření. Pak mám ještě předmět, který se zabývá zkoumáním památek. Sice je v nekřesťanský čas a kvůli němu se ve středu dostávám na kolej šíleně pozdě, ale když vám to přednášející předává s naprostým zápalem a přehledem. Co se kterou metodou zkoumalo, na co se přišlo... Vůbec nelituji, že kvůli tomu budu mít o jednu zkoušku víc (protože je to volitelný předmět se zkouškou, kam chodíme ve třech lidech). Když jsem u těch zkoušek - dozvěděla jsem se, že dělení na matematiky A a B se letos bude měnit. Respektive, loni to bylo jednoduché - pokud se člověk u zkoušky dostal až k ústní, měl áčkovou variantu. Letos? Kdo ví. Máme se to dozvědět na konci listopadu.

Kromě přednášek a cvičení ale čas ve škole trávím i jindy. Třeba na Novosemestrální party, což byla přednáška o gravitačních vlnách - a neskutečně skvělá. Hned další týden se pak konala Noc na jaderce, kde jsem také byla na přednášce - jenže všudypřítomné balónky mě pak dohnaly k tomu, že jsem odešla dřív. Nemám ráda balónky, víte. Spíš z nich mám hrůzu. (Ale jinak to bylo fajn. Vážně. Jen jsem zase byla za asociála, což ale není nic, na co bych nebyla zvyklá.)

Nicméně, můj život není jen o škole, i když to k tomu nemá daleko. Co jiného dělám? Čtu. Aktuálně třeba pátý díl Harryho Pottera v němčině. A pak se chystám na Cestu okolo světa za 80 dní. V angličtině. Rezignovala jsem ale na představu, že bych si některé nedávno vyšlé knihy, koupila sama, abych si je přečetla ještě před Vánoci. Místo toho jsem je zařadila na vánoční seznam a snad je objevím pod stromečkem. Trochu mě to mrzí, protože jsem se na takovou Sílu a A zrodí se píseň dost těšila, ale co se dá dělat. Určitě si ale udělám radost Ziburou, na toho bych čekat nezvládla. 

A taky koukám na seriály. Poslední dobou hodně na Simpsonovi, ale dokoukala jsem třeba Boj o těžkou vodu, o kterém jsem také napsala článek. A minulý týden jsem během cesty na kolej koukla na první díl Gunpowder (aneb další minisérie od BBC...). Uvidíte tam Jona Sněha, brutalitu tehdejší doby a Mycrofta, který si zase hraje na britskou vládu. (BBC recykluje herce, známe to.) Druhý díl jsem ještě neviděla, protože jsem tento víkend zůstávala na koleji, ale snad příští víkend... A pak o něm třeba i něco napíšu. 

Mimochodem, ještě jsem jela do Temelína. Byla jsem tam už potřetí, ale dostala jsem se do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Třeba v meziskladu vyhořelého paliva. A na stanici osobní dozimetrické kontroly. Přiznávám, připadala jsem si tam trochu blbě - byla jsem tam jediná prvačka, ale jednalo se o něco naprosto zajímavého. (I když se přiznám, že práce v Temelíně mě nějak moc neláká.

A teď... Nějakým způsobem je už skoro polovina listopadu, je brzy tma a dneska už někde napadl sníh. Trochu mě děsí, jak ten čas rychle utíká, zvlášť když mám ustavičný pocit, že nic nestíhám a věčně se jen učím (což je ale asi to, s čím na vysoké musíte počítat). Trochu mě uklidňuje, že pojedu domů už ve čtvrtek a v nejbližší době by mě neměl čekat žádný velký test (protože malé testy mě čekají každé úterý). Takže se těším na to, že bych si mohla upéct müsli tyčinky a možná i pečený čaj. Trochu si odpočinout - i když se stále učit - ale trochu zaměstnat i ruce. (A číst!)

Jak si užíváte podzimu vy? Co aktuálně čtete? A budete si k Vánocům přát knihy? A pečete? 

pátek 3. listopadu 2017

Měsíční čtení #Říjen

Přišel podzim - nádherný čas plný barevného listí a hrnku teplého čaje. Osobně mám tuto roční dobu ráda - je ještě teplo, ale ne už tak strašné jako v létě, zbožňuji podzimní lesy i to, že se můžu jen tak zachumlat do deky s knížkou. I když - abych byla upřímná - toho posledního se mi tentokrát moc nedostávalo. 

Už během září jsem toho přečetla méně - oproti létu - nicméně i tak se jednalo o obstojný počet. Jenže pak přišla škola a učení a večery, kdy místo čtení počítáte, nebo jdete rovnou do postele. Ale upřímně - nelituji toho. Rozhodnutí jít na jaderku asi nikdy nebudu litovat, i když je to náročné. Ale baví mě to a co víc si můžu přát, že? 

Ale - co jsem vlastně četla? Tak zaprvé, splnila jsem svou krásnou výzvu - přečíst jednu knihu v němčině a jednu v angličtině. I když uznávám, s tou anglickou jsem se dopustila malého podvodu. Harry Potter and the Methods of Rationality si totiž zároveň počítám do září i do října. Proč? Protože toto úctyhodné dílo má téměř dva tisíce stran. Jinak se ale jedná o fanfikci - tedy ne knihu v pravém slova smyslu, ale to je takový malý nepodstatný detail - nicméně o strašně skvělou. Ostatně, zasloužila si i vlastní článek, a tak si o ní toho můžete přečíst o něco více. 

I němčina byla potterovská - zakotvila jsem u čtvrtého dílu, Harry Potter und der Feuerkelch. Jazyk je už náročnější - ale protože právě čtu díl pátý, vím, že se to ještě trochu posune. Nicméně, zvládám to, za což jsem ráda. Šíleně mě to baví a občas se mi stávají zajímavé situace - když jsem jela posledně na kolej, kluk sedící přes uličku si vytáhl druhý díl (v češtině), dnes v sedadlech přes uličky seděly dvě německé děti, každé se svým Potterem. A věřte, v němčině jsou i ty první díly slušné bichle. Pátý díl má ve vydání, které mám označené na goodreads, zhruba tisíc stran. Mimochodem, Rita Holoubková je v němčině otravnější než v češtině a angličtině dohromady. A Voldemort je šíleně creepy. 

Četla jsem ale i v češtině. Pohnula jsem dokonce i se Zeměplochou, na kterou mi v září nezbyl čas, a přečetla Carpe Jugulum. Další kniha o čarodějkách, která obsahuje uraženou Bábi, trochu víc čarodějek, než byste čekali, a partu upírů. A pokud jen trochu znáte Pratchetta, tak víte, že kniha o upírech musí být prostě šíleně skvělá. A vtipná. A šílená. 

Jako poslední - ve výčtu, ne v pořadí, jakém jsem to četla, upřímně - přichází Plamen v temnotě, pokračování Jiskry v popelu. Abych byla upřímná - Jiskra v popelu byla pro mě ta nejslabších ze tří fantasy YA sérií od Hostu, které se mi alespoň trochu zamlouvaly navzdory tomu YA. Nicméně tahle kniha mi ukázala, jak moc vás může vysoká deformovat ve čtení. Normálně bych tuhle knihu asi nesnášela a už vůbec neuvažovala o pořízení dalších dílů. Bylo to šíleně rychlé a komplikované. Žádné popisy, nic si nemůžete vychutnat, náznak milostného trojúhelníku, dějový zvrat, o kterém dopředu víte, jak se vyřeší, hlavní hrdinku chcete zastřelit a záporné postavy jsou tak špatně napsané, že je ani nemáte rádi ani je nenávidíte. Když jsem to ale četla večer, po celém dni ve škole a všech těch příkladech... Asi bych pobrala něco složitějšího a pořád jsem si uvědomovala, že tohle není dokonalé, ale stačilo to. Navíc jsem to vzhledem k nedostatku času četla mnohem déle, než by u mne bylo běžné, a tak se to ani nezdálo tak rychlé. 

Co se týče těch dalších dvou sérií - tak se jedná o Kostičas a Havraní kruhy. Síla a A zrodí se píseň už snad dokonce i vyšly, ale řekla jsem si, že bych si je nemusela pořizovat do té doby, co mám rozečtené stále něco dalšího a na koleji mám další knihy k přečtení. Přinejhorším je prostě dostanu až pod stromeček a přečtu je později. 

Takže za říjen jen čtyři knihy. Na druhou stranu, vzhledem k mému programu mimo to není až tak hrozné. Hodně času jsem strávila ve škole, byla v Drážďanech, na Velké pardubické, na Noci vědců... Poznala jsem spoustu nových lidí. A přečetla i skvělé příběhy. No, není to definice skvělého měsíce?

Co vy a říjen? Jak se vám četlo? Jaký je váš oblíbený čaj? A deka? :)

sobota 28. října 2017

Seriálování: Boj o těžkou vodu

Uplynula už nějaká doba od zveřejnění mého prvního článku o seriálech. Nicméně i když se na ně ráda dívám, občas nemám tolik času, kolik bych potřebovala. (Vážně mám toho rozkoukaného hodně.) I tak mě ale občas popadne taková nálada, že se pustím do něčeho nového. Něco, co mě zrovna zaujme, a ve skutečně zřídkavých případech se jedná i o něco, co se vysílalo v naší televizi. 

Asi na začátku září se totiž na České televizi (na kanálu dva, tedy skutečně tam, kde většinou dávají dokumenty a věci, které tolik lidí nezajímají) objevil zajímavý seriál. Boj o těžkou vodu. Už jen ten název - pokud nechápete, proč by se o těžkou vodu mohlo bojovat, asi vás to nezaujme. Pokud ano, čekají na vás tři - respektive původně šest - díly. (Proč původně šest? Protože ČT to vysílala ve formátu, kdy dva díly dostala do jednoho.) 

Začněme ale nejprve těmi často ne až tak záživnými informacemi, než se vás pokusím přesvědčit o tom, že do svých seznamů musíte nutně přidat další mini-sérii. 

Boj o těžkou vodu natočili Norové - v jejich zemi se také děj povětšinou odehrává. Nicméně se seriál točil i v Praze - pokud chodíte na Právnickou fakultu UK, určitě to tam poznáte. (Mně bylo jedno místo jen povědomé. Ale já tam také chodím jen jednou týdně na oběd, takže mě většinou zajímá jen menza.) K tomu seriál měl velký úspěch v Norsku (alespoň co se týče sledovanosti) a u nás na ČSFD má aktuálně slušných 81 %. 

Což ale stále není důvod, proč byste kvůli tomu měli odložit jiné seriály, že ano. Existuje totiž něco mnohem lepšího. 

Pokud vám název těžká voda nic neříká - máte na to plné právo - jedná se o speciální druh vody, jen s tím rozdílem, že místo normálního vodíku je v ní obsažen těžký vodík, častěji zvaný jako deuterium. To by samo o sobě nebylo tak zajímavé, kdyby se tahle sloučenina nehodila k zajímavým aplikacím. Konkrétně ve spojení s jadernou fyzikou se používá do jaderných reaktorů. A teď, když máme odbytou povinnou fyzikální odbočku, vás mohu směle přenést do děje.

Jak možná víte, USA nebyly jediné, které se během druhé světové války pokoušely o výrobu atomové zbraně. I Třetí říše měla svůj vlastní program - i když bych si dovolila podotknout, že v době, do které vás seriál zanese (počátek druhé světové války), se rozhodně toho tolik nevědělo. Tušilo se, že by něco šlo - ale co přesně? Jednalo se o zajímavou věc, zajímavý problém. A tak nechte stranou Ameriku, zavítejte k Heisenbergovi - německému nositeli Nobelovy ceny za fyziku, který na rozdíl od mnoha svých kolegů neemigroval. Dostane se k vedení německého jaderného programu - nicméně ten vyžaduje jistou surovinu - těžkou vodu. A ta se vyrábí v Norsku.

Postupně se vám tu rozehrává větší a větší hra - spojenci se o tom samozřejmě dozvědí (čekali byste něco jiného?), a tak se továrna stane cílem operace Telemark. Nicméně, upřímně, nejedná se o žádný - především - akční seriál. Dostanete se do někoho různých dějových linií, do života několika zásadních postav, které hrají v této situaci prim, třebaže se vůbec neznají. 

Řekla bych, že etická otázka je tu hodně silná. Ovládá Heisenberga jako vědce - má skvělé prostředky, ale pro který režim to pracuje? Nemůže citovat své kolegy - Einsteina, Bohra - popírají téměř jeho fyziku, kterou ale chtějí využít. Ovládá i velitele operací, co se jeví jako sebevražedné. Jakou cenu má lidský život? Ovládá i ředitele továrny, který také nemá snadné spaní. 

Takže ano, fyziku to má - ale osobně mi to přišlo mnohem více jako pohledy do duší lidí. Pravda, místy to nebylo zrovna krásné - když jsou vám některé charaktery nepříjemné, moc s tím neuděláte. V některých situacích mi to přišlo až přehnané. Ale není to špatné - má to napětí, má to pocity, má to logiku - a je to také docela historické přesné, i když sami autoři přiznávají, že se místy dopouštěli zkreslení. Některé historicky osoby se například smísily do jedné - i kvůli tomu, že se jedná o seriál, kde by více postav bylo jen na škodu. 

Stojí to za vidění - ať se zajímáte o druhou světovou válku, jadernou fyziku nebo jste prostě jen zvídaví. K tomu si ale doporučím přidat ještě jednu knihu - knihu zmiňovaného Wernera Heisenberga. Konkrétně Část a celek, což je vlastně takový rozhovor o jaderné fyzice. Ale právě obsahuje i vzpomínky na německý jaderný program, zabývá se i otázkami z filozofie a dalších věd, se kterými si autor sám tuto část fyziky spojoval. (Takže tedy - pokud se nechcete dívat, přečtěte si toto!)

Co vy a minisérie? Máte rádi seriály inspirované historií? A kdo je váš oblíbený německý vědec? 

pátek 20. října 2017

Příliš velká epsilon #2

Mám za sebou první tři týdny. Nevím, jak se to sakra stalo, protože to všechno uteklo nějak rychle. Ani se nenadějete a najednou si uvědomíte, že byste měli řešit první větší testy a k tomu berete látku, která se vcelku často objevuje u zkoušek. 

Kromě toho, je pátek a já pomalu umírám. Dnešek nebyl ani pořádně náročný, protože nám jedna přednáška odpadla, a tak jsme místo toho s kamarádkou začaly tvořit protokol na základy fyzikálních měření. 

A k tomu nám včera přednášející říkal, že kdyby nám nenechal tu druhou polovinu důkazu na doma, ještě bychom se o víkendu nudili. 

Možná jste si všimli, moc nepíšu. Já vlastně ani moc nečtu. Dnes jsem si sice říkala, že ve vlaku pokročím se čtením čtvrtého dílu Harryho Pottera v němčině, ale postupně jsem potkala své bývalé spolužačky... A nějak se k tomu čtení moc nedostala. Alespoň ten páteční večer se snažím udělat volnější. (A taky se snažím neusnout nad klávesnicí.) Vlastně zatím jsem za říjen přečetla dvě knihy. Věděla jsem, že toho nebudu číst tolik jako během prázdnin nebo na střední, ale i tak se jedná o takový mírný šok. Ale beru to z té lepší stránky - alespoň nebudu mít tolik práce se sepisováním měsíčního čtení. 

Nicméně, nejen matikou je člověk živ. (Taky fyzikou totiž.) Ale... Byla jsem na Velké pardubické - poprvé v životě, protože dřív jsem ji vždy sledovala v televizi. Stručně - bylo hnusně. Jako vážně. Kromě toho jsem dostala klobouk - který mi mimochodem také ulétl. Na cílovou rovinku. Naštěstí mezi dostihy, takže se nic tak hrozného nedělo. Ale zážitek to byl skvělý, rozhodně bych se tam chtěla podívat i další rok - a snad bude hezčí počasí! 

Další víkend se u nás doma vyskytly dvě Kolumbijky. A protože sestra byla na zkoušce orchestru a rodiče nemluví anglicky, jela jsem s nimi do Německa (ok, i s tátou, někdo řídit musel, ale já byla takový universální překladač). Přiznávám, trochu jsem se vyděsila ze své úrovně angličtiny (jak já nerada mluvím), ale provedla jsem je po památkách v Drážďanech, ukázala Primark (byly nadšené), a pak jsme se ještě vydali na Königstein. Panovalo nádherné podzimní počasí, prostě něco božského, co víc si člověk může přát, že. 

Taky se mi zatím daří plnit mou soukromou výzvu v tom, abych každý týden alespoň něco dělala - ve smyslu nějaké menší sportovní aktivity. Minulý víkend jsem byla plavat a zítra se chystám na brusle. I tak to mé už i tak mizerné kondici nejspíše nepomůže, ale nemůžu to hned vzdávat, že? 

Tím se vlastně dostávám zpátky k vysoké. Abych se přiznala, je to pro mě náročné i v tom smyslu, že zatímco ráno většinou příliš času nemám, mám ho až na večer (ne hodně, spíše ten jediný, pokud pominu těch pár prázdných hodin). A já prostě nejsem sova. Jsem ranní ptáče, které se nejraději učí ráno. Večer jsem docela mrtvá. Trochu se obávám, že za chvíli zkusím kafe, a pokud mi pomůže, stane se ze mě podobný závislák jako z mojí mamky. 

Nicméně, jsem šťastná. Líbí se mi tam. Je to sice šíleně náročné, ale zajímavé. Koukáte na tu matiku a vidíte v ní tu krásu, i když jsou to pořád jen základy, úplně obyčejné věci. Mnohem lépe začínám chápat fyziku, protože najednou zjišťuji, kde se tam sakra vzaly ty věci, které se v té středoškolské objevily jen tak zbůhdarma, v lepším případě byly doprovázeny jen nějakým vágním vysvětlením. Ano, užívám si to. Je to šílené, je to bláznivé a sakra, vážně jsem do toho šla dobrovolně, ale je to krásné. A pořád jste mezi zajímavými lidmi. Zanedlouho budou nějaké akce - party, v překladu přednáška o gravitačních vlnách, a pak Noc na Jaderce, což je taky party, ale máte tam přednášky a zmrzlinu od chemiků. 

Tak nějak doufám, že to přežiju a zvládnu to. Ale snad ano. Což o to, přeci jsem věděla, do čeho to vlastně jdu. 

Co vy a škola? A jak v poslední době čtete? Kamarádíte se s matikou? A máte rádi zmrzlinu v zimě?

neděle 15. října 2017

Harry Potter and the Methods of Rationality

Když jsem byla mladší, nejraději jsem četla různé fanfikce. Začínala jsem na Stmívání, ale brzy jsem se ocitla v magickém světě Harryho Pottera. Nejrozmanitější povídky mi dělaly společnost docela dlouho, ale i tak postupně přišlo nevyhnutelné - vyměnila jsem je za tlusté knihy a jiné příběhy. I tak se ale nedá říci, že bych na ně úplně zanevřela. Občas jsem si přečetla nějakou svou oblíbenou, ale většinou se jednalo jen o krátkou jednohubku.

Nicméně, někdy na začátku října jsem se dozvěděla o jedné velmi zajímavé fanfikci na Harryho Pottera - v angličtině. Cesta ke mně byla zajímavá, protože jsem se o ní dozvěděla od R. A ten to měl zase od Modrého, kterého můžete znát, pokud čtete blog Vysvobozené. Ta tohle dílo mimochodem také už začala číst. Ale o čem to vlastně je, že nás to všechny tak zaujalo?

Vypráví to příběh Harryho Pottera - jedenáctiletého chlapce, kterého vychovává jeho teta a její manžel, vysokoškolský profesor. Pravda, Harry Potter má tu také poněkud delší jméno, ale to už je takový skromný detail.

Tedy - představte si Harryho Pottera, kterého vychovává vysokoškolský profesor.

World domination is such an ugly phrase. I prefer to call it world optimisation.

A pak také trochu změněný svět, kde si autor hrál s tím, aby to dávalo trochu víc smysl. Což ústí k takovým věcem, jako že se vám některé vedlejší postavy chovají jinak. Že mají jiné motivace pro své činy. Že některé postavy dostaly mnohem více prostoru než v knihách.

A to všechno na krásných 1600 stranách, alespoň co se týče toho počtu na mé čtečce. Jo. 1600 stran. Zatím nejdelší Bídníci jich měli 1500. Taková Anna Karenina jich má 700. Prostě šíleně dlouhé dílo, které budete dlouho louskat. A přitom to popisuje pouze první ročník. Pouze jeden rok studia. (Vzpomínáte, jak je Kámen mudrců krátký?)

Chápu, že tohle je fakt, který asi dost lidí odradí. Neberu vám to. I já jsem to četla šíleně dlouho, ale upřímně - stálo to za to.

"Boys," said Hermione Granger, "should not be allowed to love girls without asking them first! This is true in a number of ways and especially when it comes to gluing people to the ceiling!"

Ale proč? Co je na téhle šíleně dlouhé anglické fanfikci tak skvělého, že to stojí za to, aby to člověk četl?

Protože je tam věda. Kouzelnický svět v tomhle případě příliš neignoruje ten mudlovský - jednoduše proto, že se ho Harry nechce vzdát. A tak vám autor kromě vypravování o magii a kouzlech ještě přihodí principy vědecké metody, racionálního myšlení a poznatků z různých vědeckých oborů. Dokonalý mix, pokud zbožňujete Pottera a k tomu se zajímáte i o vědu.

Navíc je to vtipné. Spousta zajímavých hlášek, zpočátku i hodně vtipných situací. Proč píšu zpočátku? Protože příběh se postupně stává vážnějším. Temnější události, smutek postav, občas si budete říkat, co se to ksakru děje. Dostane vás to, protože autor zdánlivě nemá žádné limity, za které by nezašel.

"I'm wondering if there's a spell to make lightning flash in the background whenever I make an ominous resolution."

Na druhou stranu, má to i své stinné stránky. Především - i když zpočátku vám malý Harry může připomínat malého Sheldona, postupně se vám bude víc a víc jevit jako někdo, komu rozhodně není jedenáct. Ten věk tam na to jednání podle mého skutečně nesedí, i když přivřete obě oči. Prostě ne, můj mozek to už nezvládá. K tomu si budete muset zvyknout na pár nových zkušeností - na postavy, které velmi dobře znáte, ale tady jsou prostě jiné. Jejich činy v minulosti je motivovaly k něčemu jinému, autor se to snaží dovést k něčemu, co je víc logické, co víc dává smysl. Upřímně mi ale ke konci přišlo, že v tom trochu selhával. Že se tak moc snažil, že ve výsledku vytvořil něco, co na tom oproti předloze není o moc lépe. Taky to pokulhává, ale upřímně - je to fantasy. A k tomu všemu fanfikce. Nemůžete čekat, že to bude dávat perfektně smysl jako populárně naučná literatura o logice.

"Someday," said the Boy-Who-Lived, "when the distant descendants of Homo sapiens are looking back over the history of the galaxy and wondering how it all went so wrong, they will conclude that the original mistake was when someone taught Hermione Granger how to read."

Stojí to ale za to. Nebo minimálně za zkoušku - autor sám tvrdí, že pokud vás to nechytne do desáté kapitoly, odložte to. Netrapte se. Ale můžete to zkusit a zjistit, že se vám to vážně líbí, že je to skvělé a že nutně potřebujete další a další kapitoly. (I když pomalost vašeho postupu na goodreads vás možná může trochu demotivovat, ale vydržte. U dlouhých knih vydrží jen ti nejodolnější, co odolají nutkání přečíst si nejprve konec.) A už jsem zmínila, že to stojí za to?

Co vy a fanfikce? Čtete je? A máte rádi, když se někdo vrtá ve vašem oblíbeném světě?




neděle 8. října 2017

Proč je mi jedno, kdo to napsal

Přiznávám, název článku je trochu zavádějící. Ale na názvy čehokoliv moc nejsem, nic jiného mě nenapadlo a nechtěla jsem tam hned psát slohovku. Pro tu je místo pod nadpisem. I pro to, jak to vlastně bylo myšleno.

A tak si tedy hned na začátku budu trochu odporovat - občas to jedno není. Mám totiž - jako každý jiný - oblíbené autory. Není jich moc, jenom trochu a vím, že když si od nich něco přečtu, s největší pravděpodobností se mi to bude líbit. Taková sázka na jistotu, řekla bych. Neznamená to, že nečtu od někoho jiného, že nezkouším jiné věci, jen je to taková jistota. To je celé.

Tím asi končí fáze toho, proč si odporuji s vlastním názvem vlastního článku. A tak tedy - proč tohle vlastně píšu?

Před nějakým časem, při náhodném projíždění goodreads na mě vyskočilo, že někdo z mých přátel komentoval/dal like na nějakou diskuzi o čtenosti a odezvách na recenze. Přejela jsem to očima, moc se takhle na goodreads nezapojuji, když jsem si povšimla jednoho z poslední příspěvků v daném vlákně.

Dotyčná osoba si totiž stěžovala, že má menší odezvu na recenze od té doby, co přestala číst a recenzovat - teď cituji - "white male authors" a začala víc číst ženy a pravděpodobně autory jiných ras (bylo to označeno zkratkou, kterou jsem neidentifikovala, tak jsem zkusila použít kontext a logiku). Trochu mě to zarazilo. Ale jen trochu, protože tenhle trend vidím poslední dobou úplně všude a děsí mě. Díváte se na seriál a všude vidíte alespoň jednoho černocha. Všude musí být alespoň nějaký zjevný homosexuál nebo zmínka o nich, nehledě na to, jak moc se to nehodí, jak je to nevhodné a trapné. Místo toho, aby se lidé postavili historii čelem, tak ji ve filmech přebarvují, aby jako všechno bylo krásné a zalité sluncem a růžové. Nehledě na to, že mně osobně to přijde jako největší rasismus ze všech.

Víte, taky jsem naivní. Třeba si myslím, že kniha je o obsahu, ne o tom, jakého pohlaví či barvy pleti je autor. Když si vybírám, co budu číst, nekoukám na to, jaký je autor. Kouknu na anotaci. Nějaké recenze.

Přiznám tu ale trochu výjimku - občas mi nesedí ženské autorky. Což ale neznamená, že se jim záměrně vyhýbám, nebo je nečtu - jen v dnešní době píší většinou knihy, které nejsou příliš mým šálkem čaje, například YA. Není to tak, že si řeknu: "Panebože, to napsala ženská.", je to spíše: "Hm, je to YA. Pravděpodobně tu bude milostný trojúhelník, ne zrovna propracovaná logika příběhu a místa, otravná hlavní hrdinka a celé to budu nejspíše celou dobu proklínat." Což je třeba příklad i Greena, upřímně.

Ale vážně. I když autor zanáší do svého díla autobiografické prvky (i když to v dnešní době není až tak časté, spíš se s tím potkáte při čtení klasiky), pořád nějak odčleňuji autora od díla. Jistě, třeba na hodinách literatury jsme o tom vedli i nějakou tu debatu, když autorova povaha a život nebyl zrovna životem světce, ale v životě by mě nenapadlo to nějak vztahovat na to, jak autor vypadá. Nebo co má proboha mezi nohama.

Jenže když je vám to jedno z té strany, že prostě čtete to, co vás napadne, co vás zaujme, co máte na svém to-read listu ještě z těch hodin literatury, nějak zjistíte, že z pohledu někoho najednou možná čtete ty špatné knihy.

Víte, ani nevím, jestli jsem něco četla od nějakého černocha. Protože upřímně, nekoukám se na fotky autorů. Čtu jejich knihy. A nehodlám to ani nějak účelně měnit. Mám šáhnout po nějaké knize jen proto, že ji napsal černoch? Jen proto, že ji napsala žena? Věřím, že to může být zajímavé, ale upřímně, svoji četbu si hledám sama. U autorů nekoukám na to, jak vypadají, co mají mezi nohama, ani jak se vyjadřují mimo své knihy. Někdy mě to třeba štve a třeba moje mamka nemá ráda Rowlingovou, protože její aktivity vůči klecovým lůžkům na psychiatrických léčebnách u nás. Na druhou stranu, její detektivky se jí líbily.

Vážně přemýšlím o tom, proč je tu v poslední době takový trend. Všude cpát menšiny ze strachu, aby vás někdo nedejmerlin obvinil z toho, že jste rasisti. Dělat remaky filmů jen proto, aby hlavní postavy hrály ženy. Upřímně, vážně se těším, až udělají takový remake Sexu ve městě a budou tam hrát jen muži. Jenže to se asi nestane, že ne?

Naivně jsem si trochu myslela, že se to knih nedotkne. Vím, že tohle je možná trochu přehnaná reakce, ale ten jeden komentář mě trochu upozornil na víc věcí. Nedávno se u nějaké YA řešilo, že byla rasistická - ale přišlo to jen lidem v zahraničí, kde si pomalu nemůžete dovolit ani vtip o menšinách. Najednou zjišťujete, že se stále víc vynořuje trend, že to musí psát ženská, že musíte číst ženy a tohle a tohle a... Nevím, mate mě to. Považujte mě klidně za mírného autistu, ale je to kniha. Má to stránky. Má to obsah. Ano, má to autora, občas tam má i fotku, ale ta je mi ukradená. Není to hlavní, není to důležité. Trochu doufám, že se to k nám třeba nedostane, že pořád bude hlavní obsah a nezačnou se číst knihy podle toho, kdo je napsal. 

Třeba. Což o to. Moji oblíbení autoři jsou stejně většinou mrtví. 

Od koho nejvíc čtete? Co vy a pozitivní diskriminace? A máte přehled o tom, kolik čtete mužů, žen?