úterý 15. srpna 2017

O mé cestě k Sophiině volbě

Přemýšlela jsem, jestli napsat tento článek. Ne recenzi, vlastně jen povídání o jedné knize. Něco podobného jako u Hlavy XXII., protože i tady se jedná o klasiku.

Možná tak nějak víte - nebo alespoň tušíte - že ráda čtu klasiku. Pořád mám něco na seznamu, klenoty, ke kterým jsem se dříve nedostala - zapadly v hodinách literatury, nebo se mi v okamžiku, kdy jsme je probírali, prostě nezalíbily. Možná jsem se kdysi i učila jejich děj - i kvůli tomu je čtu až později, abych si dovolila to, co o nich vím, zapomenout. Ano, nesnášela jsem, když nám na hodinách vyučující prozradila děj i s koncem. Naštěstí takové informace spadají do kategorie snadno zapomenutelné, takže na rozdíl od jiných věcí si na ně za chvíli nevzpomenu.

Sophiina volba ale do této kategorie nepatří. Věděla jsem, o čem to je, jak to skončí. Nicméně, v některých případech mi to příliš nebrání, a tak jsem se do ni pustila. Respektive, pustila podruhé. Poprvé jsem na tuto knihu narazila už před lety, kdy jsem si řekla, že by nebylo špatné si ji přečíst. V té době jsem už něco o holocaustu četla, třeba Smrt je mým řemeslem, a pověst Sophiiny volby ji poněkud předchází, že ano.

Nicméně tehdy jsem zjistila, že mě to nebaví. Prostě to bylo šíleně zdlouhavé a nudné a já nakonec knihu odložila, i když to nedělám příliš často. Od knihy jsem čekala i něco jiného - víc druhé světové války, upřímně. Nečekala jsem povídání jednoho amerického mladíka a už od začátku větší přísun sexu, než v mém věku tehdy bylo zdrávo.

Později jsem se ale často setkávala s tvrzením, že ta kniha je skvělá. Dokonce i osoby, které jinak nečetly, ale přesto tuhle, ne příliš krátkou, knihu přečetly a chválily. Říkala jsem si, že bych to mohla zkusit znovu - přeci jen, celkově se mi změnil vkus na knihy, začala jsem číst jiné věci, tak proč ne.

Nijak jsem to neplánovala - prostě jsem jednou v knihovně narazila na Sophiinu volbu. V angličtině. A protože jsem ještě neměla vybrané čtení v angličtině na daný měsíc, řekla jsem si proč ne. Proč to nezkusit, i když to bude náročné a je to trochu sebevražedné, pouštět se do knihy, kterou jsem předtím nedočetla, v angličtině. Pokud to ještě nevíte, ano, jsem trochu magor.

Nicméně, i když jsem věděla, že to bude náročné, právě kvůli tomu mě to lákalo ještě více. Ráda čtu v angličtině, ale poslední dobou mám problém najít nějakou pořádnou výzvu - oproti takové němčině, kdy je to naopak. Sophiina volba se ale stala takovou výzvou - ne zrovna jednoduchý jazyk, rozsahově lehce delší. Ale zvládla jsem to. Zpočátku se mi to sice četlo poněkud pomalu, ale po chvíli to už šlo jedna báseň. 

Jazyk ale není vše, a tak bych se ráda obrátila k tomu, co je důležitější - samotnému obsahu. Víte, i když je ta knížka známá především kvůli holocaustu a Osvětimi, nepřišlo mi, že by to bylo to hlavní. Jedná se spíše o pozadí, na kterém si William Styron vypracoval svůj vlastní příběh, respektive spíše psychologickou studii různých lidí. Sophie je polská katolička, která skončila v Osvětimi - přežila a po válce se vydala do Spojených států, kde potkává Nathana, se kterým má později poněkud bouřlivý vztah. A do toho všeho přichází Stingo, mladý muž z jihu, jež touží po kariéře spisovatele. 

Je to román tří lidí, ale ani jedna z těch postav není obyčejná. Žádná není normální, žádná nemá normální osud. Jsou to takové ty postavy, které mě po chvíli začnou štvát, i když se mi samotná knížka líbí. Celé jejich pozadí, jednotlivé osudy, jež se splétaly a rozplétaly - to je to zajímavé a poutavé. Pořád se do toho motá holocaust - ve vzpomínkách Sophie, ale i v tom, jak autor předkládá určité paralely s jižanskými státy. Předkládá to osud někoho, kdo trpěl, ale i někoho, kdo trpí, protože ho kvůli příslušnosti k národu hází do jednoho pytle s těmi, kdo způsobili hrůzy. 

Nicméně, není to jen o tom. Upřímně, přišlo mi, že buď tam nějakým stylem - i když spíše nepřímo - řeší holocaust, nebo je tam sex. Možná určitá spojitost mezi narozením a smrtí. Ale je pravda, že i když s ním jinde nemám problém, tady mi lehce vadil. Nepřišel mi relevantní, trochu zvláštní. Přišlo mi, že autor mixuje různé věci, že je to možná až moc. Nebylo to špatné, ale když jsem to četla - a vlastně i po samotném dočtení - nebyla jsem z toho tak nadšená jako někdo jiný. Bylo to dobré, ale neskákala jsem z toho nadšením do stropu. 

Závěrem? Je to dobrá kniha. A i v angličtině se dobře četla, ale počítejte s trochou větší obtížností - ale dá se to, vážně. Je to navíc kniha neobyčejná, ne zrovna klasická, různorodá a zajímavá - jiná než to, co většinou o druhé světové válce čtete, ale rozhodně ne špatná. A i když jsem z ní nebyla až tak nadšená jako jiní, i tak ji doporučím - je to taková ta klasika, která vás dříve či později osloví. A stojí to za to.

Četli jste Sophiinu volbu? A jak jste na tom s knihami o druhé světové válce?

5 komentářů:

  1. Klasiku mám taky ráda a jsem strašně ráda, že jsem spoustu knížek přečetla dřív, než jsme se o nich učili ve škole. Je to fakt hrozný, co ti učitelé dělají. Jasně, mají to v osnovách, ale jak chtějí potom sakra dostat lidi ke čtení? U maturity chápu, že to chtějí převyprávět, protože jak jinak zjistit, jestli jsi knihu četla. Ale v těch hodinách by měli spíš navnadit, ne odradit.. nebo ne?

    A co se Sofiiny volby týče, mám ji samozřejmě na seznamu. Spolu s celou řadou dalších knih o válce. Přiznám se, že bych spíš než beletrii chtěla začít číst nějaké víc naučné knihy, protože mám pocit, že mám spoustu mezer. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby to řekli jednou, nějak to přežiju. Ale že se to často člověk musí cíleně učit, aby to pak napsal do písemky, tedy rozebrat děj, znát postavy... Nedivím se, že tolik lidí to nečte, protože proč, když to už znají, že.

      Zrovna naučnou jsem ještě nečetla. Stačí mi to, co jsem se naučila ve škole - ale naše dějepisářka byla obecně náročná a na novodobé dějiny ještě více - a k tomu občas nějaký článek, co někde zahlédnu. A pak beletrie, i když je pravda, že občas je to takové poněkud zkreslené.

      Vymazat
  2. Já mám ráda klasiku a příběhy o válce taky, ale tenhle mě tolik nenadchnul. Nevím proč, možná styl psaní mi nepadl do oka nebo ten příběh byl zvláštní? Doteď sama nevím..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně přijde, že od toho nelze očekávat klasický válečný příběh, není to Lustig ani nic podobného. Je to hlavně psychologické, válka je poněkud v pozadí... Jako mně se to líbilo, ale neskákala jsem z toho nadšením jako někteří, které znám. :)

      Vymazat
  3. Chci si ji přečíst kvůli mnoha seriálům, ve kterém se o knize mluví. Stejně jako například o knize Malé ženy. Nevím do čeho pustit dříve, ale těším se na obě dvě stejně :)

    OdpovědětVymazat