středa 6. září 2017

Fyzikální čtení #2

Druhé fyzikální čtení je tentokrát lehce historické. První kniha vypráví o dějinách fyziky - konkrétně tedy jen o dvacátém století, protože dějiny fyziky jsou skutečně obsáhlé. Druhá kniha je sama knihou historickou - vydána v sedmdesátých letech, napsána jedním ze zakladatelů jaderky. Vypráví o tom, co tehdy bylo stále ještě aktuální, pro nás již tolik ne - pokud odhlédnete od Severní Korei a jejích testů atomových a vodíkových bomb. Dnešní díl je tedy vhodný nejen pro zájemce o to dozvědět se něco více z fyziky, ale i z té historie. A nejedná se přitom o žádné složité čtení. 

Století fyzikálních objevů 
Tohle je jedna z těch delších populárně-naučných knih, které jsem četla - ne že by byla na můj vkus příliš dlouhá, spíše je delší než ty klasické, které mají do tři sta stran. Tahle je o něco delší - a oprávněně, protože vás seznámí s tím, jak krásné vlastně bylo dvacáté století. Ne v historických událostech, ale pro fyziku. Autor, Ivo Kraus, postupně představuje slavné fyziky, kteří se nějakým způsobem zasloužili o to, že náš svět je takový, jaký je (nebo alespoň víme to, co víme a normálně s tím pracujeme - alespoň tedy normálně ve fyzice). Nezaměřuje se ale jen na fyzikální stránku věci - tedy na fyzikální podstatu důležitých objevů - ale spíše na život těchto výjimečných lidí. A nejsou to jen suché informace, ale i zajímavosti, perličky. Něco, co vás pobaví - třeba jak František Běhounek popisoval, jak usínal na přednáškách Marie Curie - a zároveň trochu osvěží, protože ani té fyzikální podstatě se autor nebrání. Nicméně to není nic šíleně náročného - je to trpělivé, s poznámkami pod čarou a bez zbytečných vzorečků. 

Je pravda, že mi na knize něco vadilo - a to až příliš velké množství dat, které se z textu na čtenáře hrnuly. Autor se často nespokojil s tím, že napsal "o dva roky později", on k tomu ještě doplnil, jaký to byl vlastně rok (a to nejen ten "současný" ale i ty "o dva roky..."). Stejně tak mi občas překáželo neustálé vyjmenování toho, čím byl který oceněn - jistě, Nobelova cena je důležitá, ale téměř u všech vyjmenovávat jednu a tu samou cenu, případně podotýkat něco o čestných doktorátech (zajímavé to bylo pouze občas, kdy se řešilo, zda jen udělil MatFyz či ČVUT). Byly to takové ty zbytečné informace, které vám při čtení nic nepřinesou, a tak mě v tom poněkud rušily. 

Nicméně, nebylo to špatné. Bylo to milé, poučné a zábavné a je jedno, jestli vás baví fyzika nebo historie nebo vás jen zajímá, co všechno nám vlastně přineslo dvacáté století. Určitě po tom sáhněte - a já se po rozhlédnu po autorových předchozích knihách, které odkrývají dřívější historii fyziky. 

Atomy vládnou
U předchozího titulu jsem zmiňovala Františka Běhounka, který mě poslední dobou nějak provází. Na TCN jsem dostala doporučení na jeho jinou knihu - Trosečníci polárního moře - která mi zatím leží doma neotevřená. Nicméně jsem se podívala, co všechno od něj mají u nás v knihovně a zaujala mě populárně-naučnou kniha, Atomy vládnou. 

Je pravda, že vzhledem k roku vydání (1972!) se nejedná o nic aktuálního. Od té doby se toho v jaderné fyzice - a především zbrojení a energetice, čemuž se autor nejvíce věnuje - mnohé změnilo. Pro ilustraci - havárie v Černobylu se stala roku 1986. A když už jsem u roka vydání, musíte počítat i s mírnou propagandou a výrazy, které jsou v dnešním kontextu už spíše vtipné. Nicméně, nejedná se o nic hrozného a během čtení mi to spíše přišlo úsměvné. 

Kniha se zaměřuje nejprve na historii - objev atomu, radioaktivity, štěpení... Pak také na vynález atomové bomby - ale spíše než na její využití v Hirošimě a Nagasaki se zaměřuje na pokusné výbuchy, které byly přeci jen o něco aktuálnější. Pravda, obrací se spíše jen na pokusy USA - hodně jsem si cenila jejich detailních popisů, jednalo se o zajímavé čtení - a SSSR staví spíše do pozice někoho, kdo se to snaží zastavit. Ve smyslu, že USA zbytečně zvyšují přírodní radiaci a Sovětský svaz se to snaží zastavit. (Je to vtipné. Bylo by naivní si myslet, že SSSR to nedělal, ale spíše to ukazuje, že se o tom moc nemluvilo, zatímco v USA byly i zprávy pro veřejnost a podobné věci.) V oblasti jaderné energetiky se naopak věnuje více tomu socialistickému bloku, což je ale trochu pochopitelné - skutečně tam stála první jaderná elektrárna. Postupně se ale i zmiňuje o reakcích obyvatelstva - tedy reakci Američanů. Trochu to vyznívá ve smyslu, že jsou hloupí (ok, ty argumenty byly prostě... No, pořád je to stejné.), ale spíš to poukazuje na to, že u nás byl nějaký odpor k ničemu. Neměl existovat. Neberu to ani jako chybu autora, prostě je to dáno dobou, kdy to bylo sepsáno - a v dnešní době to má pak nový, zajímavý kontext. Přibližuje to totalitu, dobu, kterou jsem osobně nezažila. Navíc sedmdesátá léta, diagnóza sama o sobě. 

Upřímně nevím, jestli je tahle kniha pro někoho, kdo se chce dozvědět víc o jaderné bezpečnosti - protože dnes je to jinde a tohle vám toho moc nedá, pokud nevíte, jak to vypadá dnes (navíc to je asi to, s čím se většina lidí spokojí). Na druhou stranu, jedná se o šíleně čtivou knihu. Historie je zpracovaná vážně dobře a i technické parametry jednotlivých pokusů, které by byly jinak šíleně nudné, jsou pěkné. Navíc je kniha doplněna fotografiemi a nákresy, takže se na to dobře kouká. A v neposlední řadě se jedná i o zajímavý důkaz tehdejšího myšlení a totality. Není to ale nic šíleného - i když je pravda, že jinak jsem četla jen Reportáž psanou na oprátce a to je opačný extrém. Žádné vychloubání, žádný skvělý pracující lid - spíše jen kapitalistické a komunistické státy, informace, na které se nepoukazuje, ale které nezmíněny řeknou mnohem více. 

Čtete rádi o historii? A máte rádi starší knihy, i když mohou být ovlivněné svou dobou? 

4 komentáře:

  1. Tak zrovna data by mi vůbec nevadila, rozhodně jsou srozumitelnější než vzorečky, pro mě. Ale přemýšlela jsem, že si něco trochu načtu. Světe div se, Korea je teď všude, plus jsme se o jaderných mocnostech začali bavit o dějepisu a když jsem to prolnula čtením novinek a aktualit ze světa, zjistila jsem, že o tom fakt nic nevím. A i když mi přírodní vědy nejdou, nelezou tak snadno do hlavy a matika, fyzika a chemie se mi většinou špatně počítají, trocha teorie nikoho nezabije a mě baví mít přehled. :)

    Hele, ty starší knihy mají své kouzlo. Je to vlastně historie v historii. Já se chystám, už dlouho tedy, na Palackého a jeho průvodce Prahou, strašně mě to kdysi u dědy v knihovně zaujalo a nenápadně jsem si to vypůjčila. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, Korea. To je taky případ. Bohužel tak pro psychiatra. Zrovna u jaderné fyziky mám ráda tu teorie - není to až tak složité, když o tom čteš, tak tam většinou moc počítání není. Princip atomové bomby třeba není moc složitý (a obecně není problém ji vyrobit - spíš je problém ji pak někam dostat).

      To zní dobře! Ale nevím, jestli bych po tom sáhla, když se zatím nevyznám ani v té dnešní Praze. :D

      Vymazat
  2. Já Tě obdivuji, že takové tituly přelouskáš. Ale musím říct, že i mě - člověka čistě nefyzikálního :D - některé docela zaujaly, může být působivé si přečíst něco o tak úžasné vědě. Tak třeba někdy :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tentokrát to bylo vážně lehké. :D Jsou i mnohem obtížnější, ale svým způsobem mě baví o něco víc - jen je nerada čtu před spaním, je těžké pak udržet pozornost. :) Myslím si, že neexistuje nefyzikální člověk. Často jen lidé, co měli špatného vyučujícího a nebo jim byl vštěpen dojem, že fyzika se nechápe, ale přežívá. A budu držet palce, ať se do toho také někdy pustíš! :)

      Vymazat